Homefront
Temná budoucnost USA v nadějně vypadající FPS.
Amerika je na kolenou a to doslova. Po smrti Kim Čong-ila jeho syn spojil Severní a Jižní Koreu. Díky svému nukleárnímu arzenálu donutil kapitulovat Japonsko a hnal se za svým největším nepřítelem, kterým po dlouhá léta nebyl nikdo jiný než USA. Amerika už byla za poslední desítku let natolik destabilizovaná problémy ve světě a obrovským propadem dolaru, že rozbít sílu armády, která byla dříve schopná drtivě udeřit kdekoliv na světě, nebyl již pro Kima problém. USA se tak stává okupovanou zónou a okolní svět se bojí přijít na pomoc. Musí si pomoct sama. Píše se rok 2027.
Homefront je příběhem jedné z buněk odporu, které operují po celém území USA. Každá má svoje problémy a cíle do budoucna, ale snaží se kooperovat jako celek. V jednom z jejich plánů začnete jednoho dne figurovat i vy. Jakožto bývalý elitní pilot se hodíte ideálně pro nadcházející akci a odpor tudíž neváhá obětovat několik lidí, aby vás dostal ze spárů korejských okupantů.
V jednoduchosti by se dal možná Homefront charakterizovat jako další koridorová napodobenina Call of Duty. Mě ale spíš než popcornový biják připomíná od prvního okamžiku úspěšné Metro 2033 z minulého roku. Atmosféra samozřejmě není ani zdaleka tak hustá ani temná, ale o to víc se na mě hra snažila zapůsobit krutostí okupantů a současně bezmocí místního obyvatelstva. To vše se odehrává v troskách kdysi slavných měst.
Náladu vám rozhodně nezvedne ani fakt, že každý tah odporu má za následek několikanásobně silnější reakci Korejců. Jednoho dne jsem se sice radoval z úspěšně zvládnuté akce, ale stačilo vylézt dalšího rána na kopec a s hrůzou v očích se dívat na vybombardování satelitního městečka jako odplatu za včerejší útok. Některé prvky děje by však stálo zato více propracovat, kdy mi přišly až zbytečně moc zkrácené. Jsem zvědav, jak si s tímto problémem poradí plná verze, a jestli dá spíše přednost akci, nebo prohloubení celé zápletky. Rozhodně by si to zasluhovala.
V rámci celkové hratelnosti se Homefront podobá již zmiňovanému Call of Duty. Po většinu času tak máte vyšlapanou cestičku a na ní spousty nepřátel, kteří se kryjí za nejrůznějšími překážkami. Akce to však není natolik přímočará, jak by se na první pohled mohlo zdát. Protivníků je totiž mnohonásobně více, a pokud byste neustále nedrželi hlavu u země, mohli byste o ni v mžiku přijít. Systém zdraví je však řešen klasickým „rozdýcháváním".
Často jsem měl problémy s municí, protože se při bojích používala spousta zbraní s rozdílnými rážemi. Časem jsem zjistil, že zkrátka nemůžu mít žádný svůj oblíbený kvér a musím brát to, co je po ruce. Naštěstí jsem si naráz mohl vzít až dva samopaly a jeden z nich případně průběžně vyměňovat za odstřelovací pušku. Rozhledných prostorů s nějakým tím vyvýšeným místem bylo totiž více, než jsem čekal a to ani nepočítám jednu z misí, kdy jsem kryl parťáky z kostelní věže. Ti mi přitom říkali, kdy a jakého protivníka mám složit.
Trochu mi vadí, že do hry není implementován žádný systém krytí a veškerou práci jsem musel odvádět sám. Když si uvědomím, kolik levelů, které jsem si zahrál, bylo stavěných právě na pobíhání mezi překážkami, přišla mi to trochu škoda. Navíc bylo občas nutné rozpoznat situaci, kdy přibíhali donekonečna noví a noví nepřátelé a bylo nutné se posunout kupředu, namísto toho, snažit se vyčistit vše z relativního bezpečí úkrytu.