RECENZE: The Evil Within 2
Assassin's krize.
To nejděsivější, co v The Evil Within 2 uslyšíte, není zvuk vaší vlastní dcery, kterou upalují zaživa, ani paralyzující řev vyplašené zombie, a dokonce ani strašidelný refrén z reproduktoru ovladače na PS4, který se ozve, zatímco vás jedno obzvláště vytrvalé zjevení pronásleduje z místnosti do místnosti. Nejděsivější je totiž ve skutečnosti jedna dialogová replika: „Označím ti to místo na mapě.“ The Evil Within 2 je další zpátečnická hororová eskapáda od Šindžiho Mikamiho (přestože do režisérského křesla usedl designér DLC John Johanas), která se nechala inspirovat nejen legendárními hrami Resident Evil, ale také - a to je docela děsivé - taktickými střílečkami s otevřeným světem.
15-20hodinová zápletka hry, která se odehrává v příšerami zamořené VR simulaci pitoreskního amerického městečka Union, zahrnuje dlouhé túry po třech městských mapách se štědrými proporcemi - každá z nich je po okraj naplněná výrobou surovin, vylepšeními, sběratelskými předměty a příběhovými dokumenty a každá je lemovaná bezpečnými úkryty, kde můžete dávat dohromady zbraně a munici, ukládat hru a přijímat nepovinné mise od příhodně zbytečných vedlejších postav. Zatímco se budete toulat po světě a probírat se vším tím harampádím, narazíte na zavalitý Komunikátor, díky kterému budete moct sledovat úkoly a naladit si záznam minulých událostí - jako takový odkaz na Tom Clancy's The Division. Také budete zápasit s větším důrazem na stealth a taktiku v terénu než v předchozím díle: nyní jsou zde ukazatele toho, jak moc o vás umělá inteligence ví, které vám umožní vyhnout se vyššímu riziku přepadení; dále je tu zářící silueta pro chvíle, kdy se krčíte ve vegetaci, a tiché „základní“ rozhraní, kde můžete například pomocí své věrné kuše pokládat nášlapné miny mezi vodorovné bedny nebo odlákávat pozornost nepřátel házením lahví.
![](https://assetsio.gnwcdn.com/the_evil_within___2_20171011144718.jpg?width=690&quality=75&format=jpg&auto=webp)
Jsou to nápady, které vývojáři jako třeba Ubisoft Montreal vysáli už úplně do sucha a zpočátku jejich zdejší přítomnost působí hrozně otravně - je to, jako byste chtěli po Babadookovi, aby si oblékl hejkala, anebo jako byste Freddymu Kruegerovi dali odstřelovačku. K tomu si připočtěte vynechání pár těch divnějších záludností z předchozího dílu, jako třeba pálení mrtvol, aby se neoživovaly, a je těžké vyhnout se podezření, že The Evil Within 2 je jen trapnou snahou vydojit další peníze - nucený kompromis mezi Mikamiiho výstřední vizí a „bezpečnějším“ bezcitným druhem akční hry. Během celého příběhu tento pocit zděšení nikdy zcela nevymizí - nepomáhá tomu ani fakt, že umělá inteligence základních zombií/mutantů je až příliš tupá na to, aby dokázala tyto taktické vylomeniny v otevřeném světě podpořit, neboť s pantomimickou obezřetností čučí do okolí, zatímco se krčíte 10 metrů od nich a míříte na ně plamenometem. Ale intence otevřeného světa tady naštěstí mají své hranice.
Zaprvé, pozemní mapy jsou propojené asi tuctem krásně provedených, koridorových hororových epizodek - například laboratoře s takticky výhodně rozmístěnými kanystry s tekutým dusíkem a sametové komnaty s monotematickou přehlídkou zavěšených částí těl, které se vám předvedou hezky zblízka. Stejně jako v prvním díle je veškerá strašidelná taktika podávaná z druhé ruky - představte si běsy, které napadají odraz vaší postavy; chodby, které mutují, když se na ně nedíváte; nebo dveře, které se zabouchnou, když se k nim přiblížíte - ale je tu pár nádherných motivů a scénářů, které prozrazují, jak moc mají vývojáři z Tango rádi kolegy z hororové branže. V jedné prostorné síni připomínají bohatě zdobené červené závěsy Červenou místnost z Twin Peaks, a když jdete kolem, pohybují se jako chapadla medúzy. Je zde schodiště s děsivým obřím kyvadlem a bungalov, který se během vašeho pátrání po východu pomalu proměňuje v něco méně útulného. Hra je v tomto ohledu silnější na začátku, a to jednak proto, že vaše postava není tak schopná, a zadruhé proto, že pozdější sekce sázejí spíš na ponurou průmyslovou či gotickou estetiku. Ale je třeba podotknout, že Tango zvládne širokou škálu atmosféričnosti: to, co číhalo za rohem, mě vyděsilo jen málokdy, ale vždycky jsem se na to rád podíval.
![](https://assetsio.gnwcdn.com/the_evil_within___2_20171012011328.jpg?width=690&quality=75&format=jpg&auto=webp)
Na druhou stranu exteriéry nepředstavují tu obrovskou výplň, ačkoliv tak mohou působit. Když je The Evil Within 2 nejzákeřnější, využívá spojitost se zbytečnými úkoly ve hrách s otevřeným světem k tomu, aby ukolébala vaše podezření a vybudovala lhostejnost před traumatickým střetem. Zastavíte se, abyste na cestě k úkrytu prozkoumali garáž, přičemž nečekáte nic dramatičtějšího než pár kusů potrubí, ze kterého naděláte harpuny, ale najednou zjistíte, že jste zde uvěznění. Pak obrazovka získá namodralý nádech a něco začne bušit na dveře. Ve většině budov najdete jedno či dvě překvapení, i kdyby to měla být jen obyčejná zombie, která čeká, až bude moct vylézt zpod auta. A jelikož plížení se kolem v pokrčení, abyste nepřilákali pozornost, začne být únavné, je jedině dobře, že tu nejsou žádné fetch questy.
Stejně jako nová struktura světa zanechává na jazyku kyselou pachuť i příběh. Je to další příběh o „smutných otcích a šílených chlapcích“, přičemž Sebastian přichází do simulace Unionu, aby zde našel svou dceru Lily, kterou unesli už před lety, aby posloužila jako jádro experimentu s neurální sítí, který se trochu ďábelsky zvrtl. Většina dramatu sestává z toho, že Sebastianovi pomáháte čelit zjevením jeho otcovské viny a žalu - to známe už z mnoha psychologických herních hororů od původního Silent Hillu až po letošní Outlast 2, a konkrétně tahle hra to téma nerozebírá nijak chytře ani úchvatně.
Přestože jsou postavy dobře nadabované a zručně napsané, jedná se o opotřebované archetypy. Lily přináší tu speciální příchuť nevinnosti s jasnýma očima, kvůli které budete mít chuť sáhnout po krucifixu. Také je zde nabušená vojanda, která je tu jen proto, aby vám připomněla, že i holky mohou být drsné; pár vědecky pochybných meditací o zvycích psychopatů a jeden pozérský sériový vrah, který říká věci jako „lidské tělo je to nejlepší plátno“. Všechny tyhle nesmysly mohly hře projít, kdyby si na nic nehrála - asi jako výkon Bruce Campbella v The Evil Dead. Scénář navíc občas hraničí s parodií. „Na těchhle dveřích je zámek,“ zamyslí se v jednom bodě Sebastian. „Vypadá to, že bych je mohl otevřít, kdybych měl klíč.“ A později, když ten klíč najde: „Kde je klíč, tam je i zámek. Kdepak asi bude?“
![](https://assetsio.gnwcdn.com/the_evil_within___2_20171011093905.jpg?width=690&quality=75&format=jpg&auto=webp)
Sebastian, ač je to apatický muž, se v boji dokáže celkem slušně ohánět - ale rozhodně ne díky nemotornému novému mechanismu zaměřování úkrytů (které je ve výchozím nastavení otravně přiřazeno na R1), protože ten je nesmírně vybíravý v tom, za které povrchy se můžete schovat, a občas vás uraženě teleportuje skrz předměty. Pohybujete se zde a otáčíte pomaleji než ve většině současných her z pohledu třetí osoby, ale to je samozřejmě schválně kvůli vyvolání napětí. A vaši protivníci představují nejen chatrné oběti pro stealth, ale jsou to také kluzcí bojovníci, kteří teatrálně vrávorají a kymácejí se na cestě k vám, aby vám rozhodili mušku.
Možná se ukáže, že tím největším přínosem Resident Evil 4 spočívá v proměně zombií z plahočících se tupých fackovacích panáků na jakýsi druh cirkusových akrobatů - šíleně těžko se čtou, i v záchvatu smrtelné agonie. The Evil Within 2 na tuto tradici navazuje, ačkoliv si myslím, že zmutovaní infikovaní z Resident Evil 5 mají pořád navrch. Mezi ty větší hrozby patří smějící se kolos, který se splácá z roztroušených kousků těl, a jeden boss, který představuje vlastně docela hezkou kompilaci boss fightů z původní hry. Také je tu jedna plešatící dívenka v noční košili, která - no, postačí, když řekneme, že byste si to měli dvakrát rozmyslet, než ji bodnete zezadu do hlavy.
Původní Evil Within nám byl zvěstován jako určitý druh cvičení v alternativní historii - jako hra z časové linie, ve které Šindži Mikami pokračoval v práci na Resident Evil i po vydání revolučního čtvrtého dílu - a jako hra, která vyšla v okamžiku, kdy se o samotném Resident Evil říkalo, že je na konci sil. Přestože k šílené nové odrůdě monster měla daleko, byla to zajímavá mutace, která v sobě snoubila tempo a směřování Resident Evil spolu s intelektuální hrozbou Silent Hillu. Toto pokračování je další zajímavý přírůstek, ale jeho změny a přídavky často vypadají spíš divně než úžasně - a v klíčových oblastech (příběh, některé úrovně, ty hlouposti v plížení a soubojích) působí docela ploše. I tak zde ale najdete dost strachu a krve, aby to uspokojilo většinu zastánců krvavého umění. Jestli si však série zaslouží třetí díl, je v tomto okamžiku úplně jiná věc.
![](https://assetsio.gnwcdn.com/555.jpg?width=690&quality=75&format=jpg&auto=webp)
Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.