Army of Two: The 40th Day

Pozn. autora: Kurzívou jsou psané poznámky Martina Kallera, tedy kolegy, s nímž jsem celou hru v kooperaci dokončil.

Necelé dva roky o sobě dva svérázní žoldáčtí bratři nenechali slyšet, ale nyní jsou znovu zpět. Po hašení konfliktů v různých koutech světa se tentokráte jejich působištěm stane jediná lokalita - Šanghaj. Jenže v následujících několika dnech, počínaje 10. červencem 2010, kdy do Šanghaje přiletí, tam bude pořádně horko, protože na město drtivě zaútočí neznámá armáda způsobem, že ani atomovka by neudělala větší bordel. Díky tomu naši bratři ve zbrani přijdou o lukrativní zakázku, takže mají nyní velký zálusk vypátrat, kdo že za tím šíleným útokem stojí.

V Šanghaji se destrukce města postupně rozroste do vpravdě biblických rozměrů, takže si pohledu na klidné ulice moc neužijete. Vlastně jen v úvodní úrovni známé z dříve vypuštěného dema, kde je hra asi úplně nejhezčí, protože typicky úzké asijské uličky oplývají velkým množstvím detailů. A to včetně poletujících papírků a smetí, všudypřítomných houpajících se lampionků nebo opuštěných a zasmrádlých krámečků s vyčpělými kachnami na hácích.

Jenže toto idylické místo záhy vystřídají pouze rozbořené interiéry a exteriéry mrakodrapů, stejně jako zničené dálnice nebo zcela vymlácené ulice, zasvěcené pouze převládající šedé barvě trosek všude kolem. Holt někdo si dal opravdu hodně záležet na tom, aby dříve živoucí město takřka dokonale vyhladil, což výmluvně ilustrují i další místa, jako nemocnice, vybrakovaná nákupní galerie nebo přístav.

I když tento výčet jistou rozmanitost evokuje, opak je pravdou. Drtivá většina úrovní trpí naprosto monotónním prostředím, kde není prakticky nic, co by vám vyrazilo dech, tedy až na tu zkázu všude kolem. Ruiny domů, ulic a silnic vytváří, obzvláště při srovnání s velice rozmanitými úrovněmi z jedničky, spíše smutnější kulisy, nota bene když i samotný postup vpřed je snad ještě více lineární.

Za sebe bych rád zmínil jisté rozčarování z designu, který v případě opakování hry nenabízí mnoho míst, kde byste se mohli podívat do trochu "jiných končin" a nahlížet pak na střet z jiného úhlu pohledu. A popravdě, po dohrání se mi nevybaví jediná lokalita, která by mne tu výrazněji zaujala. Na druhou stranu levely vyhlížejí organicky v tom smyslu, že rozbořená metropole vytváří akceptovatelnou acrhitekturu plnou logických překážek, za kterými je pak možné se skutečně efektivně krýt.

Ano, lineární byla hra i dříve, nicméně teď se mi zdá, že těch širokých placů, kde by se dalo použít více taktiky, ubylo. I když v malé míře nechybí ani specifická místa, kde musíte postupovat odděleně. Z téhle kritiky lze vyjmout snad jen dvě úrovně se šanghajskou zoologickou zahradou a nábřežím, kde si hlavně v prvním případě budete lebedit, jak je park rozlehlý a plný schovek, krytů a alternativních cestiček, které se dají v boji výborně využít. Věčná škoda, že takto nevypadají všechny lokace!

Pohříchu se lautr nic nezměnilo ani v interakci s okolím, uvedené se opět smrsklo na občasné výbušné sudy a povinné společné otevírání dveří a rolet, což ale vzhledem k obří steroidové muskulatuře obou hrdinů působí trochu nepatřičně. A snad i legračně, to když další voják (několikrát se k vám přidá NPC postava) mnohem střízlivější fyzické konstrukce to samé hravě zvládne jednou rukou. Jenže takto se alespoň maskuje nahrávání další lokace.

The 40th Day je samozřejmě opět hlavně kooperativní hra, kterou si asi nejvíce užijete s druhým živým kolegou. Buď na druhém konci drátu - online, nebo přes vertikálně rozdělenou obrazovku, jež je překvapivě funkční. Již jednička hraná sólo patří v kapitole AI vašeho spolubojovníka k tomu nejlepšímu na trhu, což potvrzuji i u stávajícího nástupce.

Umělý kolega dokáže v určitých ohledech docela obstojně střílet a krýt se, i když se mu rozhodně nevyhnou jisté úchylnosti, takže 100% spolehnutí na něj není. Kupř. plamenometčíka mi jednou představil tak, že se rozběhl přímo před něj, snad aby mu vyryl na jeho pancíř svůj monogram. Načež plynofukač rozhodně nesáhl po vizitce, alebrž po svém horkém grilu. Na kterém se můj kolega během chvíle pěkně opálil.

Pokud hrajete sami a kolegu ovládá počítač, znovu jej můžete řídit přes trojici rozkazů. Tedy vysílat ho na neohroženou zteč, naopak jej držet v obraně zpátky, nebo jej přivolat k sobě pro postup bok po boku. Unikátní známkou Army of Two je systém přelévání agresivity zvaný Aggro, prakticky v nezměněné podobě převzatý i pro potřeby druhého dílu.

Střílející žoldák plní svoji stranu ukazatele agresivity, načež se veškerá pozornost palbu opětujících nepřátel vrhne výhradně jeho směrem. Tím se partner může nepozorován přesunout do boku či zad protivníků a zde je jednodušeji a rychleji zlikvidovat. Bohužel díky užším lokacím, než jaké nabídl první díl, už takovýto postup a strategie není nutně na pořadu dne, protože jste jednak mnohdy prostě moc blízko sebe a druhak se plno situací nechá vyřešit prostou hromadnou střelbou hlaveň vedle hlavně.

Pro lepší orientaci o postavení parťáka tady nechybí ani specifické ikony či vyvolání malého okna v rohu obrazovky, nicméně pokud se někde hodně neprozřetelně rozdělíte a přijdou potíže, lepší službu by asi odvedla stará dobrá 2D mapa. Vše při starém zůstalo v případě speciálního módu, kde vás tvůrci postaví zády k sobě a kde při zpomaleném běhu akce a za neomezeného množství nábojů likvidujete přívaly nepřátel.

Haldu největších novinek si tak The 40th Day nechává až na nové způsoby odpravování stráží. Asi si pamatujete na společné odstřelování s odpočítáváním, ale to je nyní jen jeden ze způsobů zajímavé likvidace protivníků. Na scénu totiž přicházejí jednak pancéřované bedny s velmi zajímavým obsahem, které tu mají nepřátelé pro strýčka příhodu, tedy pro vás. A také čerstvý motiv osvobozování rukojmích, přičemž za obé vás čeká řada hodně lákavých odměn!

Pro vyplundrování pancéřovaných kontejnerů musíte ale nejprve velice hbitě zpacifikovat přítomné stráže, protože pokud to nestihnete opravdu včas, ony zpanikaří a kontejner se uzavře. A pak jej neotevřete žádným způsobem. Ovšem na strážné pozor, protože občas mají tendenci se zmátořit a v posledním tažení začít znovu střílet. V takovýchto případech se bedýnka s cenným obsahem opět neprodyšně uzavře.

Takže jak na to? O společném odstřelení hlídky už jsem mluvil, dále se nabízí motiv tichého odpravení jednoho zlořáda za druhým - pomocí zbraně s tlumičem. Což oproti jedničce dává tlumičům docela důležitou úlohu, takže je dobré s nimi počítat. A pak jak je tu ještě zajímavá kulišárna. To když jeden z dvojice Salem či Rios vyjde bez začervenání na plac - s rukama nahoře, a za slov „Nestřílejte kluci, jsem přece váš kamarád!“ v cuku letu vytáhne bouchačku a spolu s připraveným kolegou překvapené protivníky bleskurychle pošlou do pekla.