Deník testerů Zaklínače 2 - druhá část

Týden čtvrtý - Filip (Aleth), aneb Dokud paměť slouží

Neděle 3. dubna 2011

Osmihodinová cesta vlakem není nic, co bych chtěl zažít více než jednou za rok, ale v nejbližším měsíci mě to čeká hned čtyřikrát. Na druhou stranu je to skvělá příležitost, jak dohnat četbu, protože v pražské MHD na cestě do práce a zpět zdaleka nestihnete tolik stránek jako při „výletě" do Varšavy, kdy se počet pokořených stran jen za jednu jízdu počítá na stovky.

Příjemný literární zážitek, prokládaný hovory s Hadakanem a probíráním politických machinací ve světě Zaklínače, mi vydržel až do Polska, respektive až do Katowic. Na vlastní oči jsme měli možnost spatřit ten neustále se opakující rituál, který popsali už kluci přede mnou. Do vlaku v Katowicích nastoupilo tolik lidí, že se na mysl nedralo jiné slovo než exodus. Jsem si ale jistý, že až pojedu do Varšavy příště, nic takového se nestane, protože tímhle tempem v Katowicích už příští týden klesne populace na nulu.

Nikdo s místenkou nás ale naštěstí ze sedadel nevyhazoval, takže jsme v poklidu a vsedě dojeli až do Varšavy. Přejet hranice polské metropole bylo jako ocitnout se v postapokalyptické stalkerovské Zóně. Pokud jste tu hru hráli, máte okamžitě jasný obrázek o tom, jak varšavské předměstí vypadá. Mně to ale nijak nevadilo, naopak, protože po třech dílech této série se v Zóně cítím jako doma. A jakmile jsme vystoupili z vlaku, potvrdila se další zkazka od našich předchůdců v Polsku – varšavské hlavní nádraží, takřka kompletně pod zemí, víc než cokoliv jiného připomíná dungeon. Hohó, tenhle výlet bude dobrodružný!

Byteček je malý, ale útulný a jistě nám poskytne bezpečný noční azyl během testování Zaklínače. Toho už se nemůžu dočkat. Jen do tohoto okamžiku jsem díky hlášením předchozích testerů viděl přes 1500 obrázků ze hry a těším se na to, až ji konečně uvidím v pohybu. Copak o to, takové zaklínačské momentky s Triss byly pěkné, ale v pohybu jistě poskytnou mnohem lepší požitek. Navíc by mě zajímalo, jestli bych nepřesvědčil Triss k nějakým velice specifickým pohybům... :-)

Pondělí 4. dubna 2011

Po rychlém seznámení s polským lokalizačním týmem a několika dalšími testery z celého světa se vrhám ke klávesnici, abych se důvěrně seznámil s pokračováním Zaklínače a zjistil, jestli bude tak dobrý, jak se vývojáři chlubili. Po několika hodinách je mi jasné, že nebude. Bude totiž ještě lepší. Vážně. Musím uznat, že vývojářské deníčky nelhaly a všechny ty řeči o kvalitě hry a možnostech zbrusu nového RED enginu nebyly plané vychloubání. Bude to bomba.

Už jen bezvadně napsaný prolog a útěk z vězení mě vtáhly natolik, že jsem hltal každé slovo příběhu a zkoumal nové postavy, se kterými jsem se ještě k večeru stihl setkat v úvodu první kapitoly. K té jsem spěchal, protože prolog jsem díky hlášení a opravování textů znal prakticky nazpaměť. Ale už v první kapitole se příběh začíná větvit úžasným způsobem. A těch úkolů, jak hlavních, tak vedlejších, které dokážete najít v jednom jediném přístavním městečku! Někteří jeho obyvatelé jsou tak zrádní, zkorumpovaní, nenávistní, prolezlí hříchem a vůbec zákeřní, že se divíte, jak je možné, že kolem sebe nevytvořili morální vakuum. Kam se hrabou na stvůry, kterými se hemží okolní lesy...

Bojový systém doznal podstatných změn, stejně jako oblíbené minihry (kostkový poker a pěstní souboje, nově i turnaje v páce), a ačkoliv zabíjení monster je zábavné, likvidovat zrůdy lidské je mnohem zábavnější. A také je to rozhodně výnosnější, co se zkušeností týče. Kloubouk nenosím, ale kdybych ho měl, smekl bych před autory příběhu, kteří hru dokázali naplnit tak zábavným a přitom napínavým obsahem. Zachovali přitom to, co dělalo první díl tím, čím byl – každé vaše rozhodnutí, které ve hře uděláte, se vám může kdykoliv vrátit a nakopat vás do zadku. Klidně i o celou kapitolu později. A jestli si myslíte, že při každé volbě hned poznáte, co je „správné a spravedlivé", tak na to rychle zapomeňte. Morální volby jsou zde neprůhledné jako mlha tam, co bydlí Rákosníček.

Dnešek také naznačil, jakým směrem se bude zbytek týdne ubírat. Ráno brzo vstávat, dorazit do kanceláře jako první, s krátkou přestávkou na oběd hrát až do večera a po nějaké improvizované večeři (jen tak, aby se neřeklo) a vyřízení ostatních pracovních mailů zpracovávat hlášení z uplynulého dne, upravovat a vylepšovat herní texty až do noci. Známí mi před odjezdem doporučili, abych navštívil nějaká polská divadla, že prý opravdu stojí za to. No nevím – jestli herci nebudou pořádat představení v tramvaji, asi to nevyjde.

of

Caption

Attribution

Úterý 5. dubna 2011

Po pondělku, kdy jsem nevnímal nic jiného než hru, si začínám všímat i okolí. Hezké kanceláře bratři Poláci mají. Už od stanice tramvaje je na budově přes ulici vidět obrovská cedule s názvem firmy a nadživotně velikým Geraltem. Sice jim ta budova nepatří, protože sídlo CD Projektu se nachází pár set metrů dále uvnitř složitého komplexu, ale je hezké, že nám, zahraničním testerům, připravili ukazatele cesty. Lepší než šipkovaná.

Zdi naší místnosti jsou obestavěny stoly s počítači a tabule je nějaká popsaná. Celosvětově se připravuje celkem jedenáct různých jazykových verzí hry a v našem testerském doupěti narážíme na tři další týmy. Sídlíme tu se třemi Rusy, jedním Maďarem a jedním zmateným, asi padesátiletým Číňanem, který vypadá, že nemá tušení, kde se to ocitl a co se po něm chce. Působí neodbytným dojmem, že druhý Zaklínač je nejen jeho první test, ale zároveň i první hra vůbec. Zato Rusové podle všeho vědí, co se po nich chce, ale nemají nejmenší chuť to dělat. Celý den spolu klábosí, a jestli dnes hraním strávili dohromady půl hodiny, je to hodně. Po obědě si každý přinesli jednu lahev vodky, čímž se jejich způsob práce vysvětlil, a musím uznat, že na tom něco je – neudělají sice nic, ale je jim to úplně jedno.

To my se raději plně ponoříme do hry. Zatímco Hadakan se při vývoji postavy věnuje alchymii, já se specializuji na znamení. Je to skvělá a hlavně zábavná cesta. Sice nemůžu dělat piruety s mečem a odrážet šípy zpátky na jejich původní majitele, ale i tak si užívám spoustu zábavy. Ono když nějakého protivného protivníka omámíte znamením a pak mu s úžasnou animací přeseknete achilovky, kopnete ho do břicha a šikmo zezadu mu vrazíte meč tak, že vykukuje tím břichem ven, má to něco do sebe. A když se na znamení budete specializovat pořádně, dostanete jako ultimátní schopnost této vývojové větve jedno zbrusu nové znamení navíc. Jmenuje se Heliotrop a dokáže zpomalovat čas. S ním bude určitě skvělá legrace.

Dodatek – dnes večer, zrovna když jsme sice znaveni, ale s nepopiratelným zápalem probírali Hadakanovo hlášení a když jsem upravoval kvanta vět, můj notebook mě beze slova opustil a stal se pohou mrtvou hmotou. Disk asi nevydržel tu vervu, se kterou jsem zanášel změny do celkem jedenácti otevřených tabulek v Excelu. Začal vydávat tak podivné zvuky, že jsme netušili, jestli se chystá umřít, vybouchnout, nebo odletět. Zkrátka a dobře, aniž bych si stačil přetáhnout data na flash disk a vrhnout se do bezpečí, vypnul se dřív, než bys řekl „přetáhni si data na flash disk a vrhni se do bezpečí". To znamenalo, že práce za poslední tři večery (ano, včetně neděle) byla nenávratně pryč. Kdybych na krku neměl svůj oblíbený amulet sebeuvědomění (+30 ke zdravému rozumu, +70 k chladnému uvažování v kritických situacích, imunita proti šílenství), už by můj mozek seškrabovali ze zdi.

Chápu, že ten notebook už nebyl nejnovější, ale vydržel se mnou poslední roky univerzitního studia a teď už mi sloužil jen příležitostně, avšak pořád ještě dobře a rychle. Už tak jsem měl v plánu se ho v brzké době zbavit, ale zkrátka jsem netušil, že jeho poslední štace, na kterou jsem ho ještě chtěl vzít, bude opravdu štací poslední.

No nic, jelikož Jetro už odjel a Hadakan se přestěhoval na jeho místo ve stylovém a prostorném patře, alespoň postel už mám celou pro sebe. Co postel, obyčejný rozkládací gauč je to a navíc nijak zvlášť dlouhý. Ale teď se můžu konečně uvelebit ve své oblíbené pozici zvané Úhlopříčka a s pocitem, že vím, co mě zítra čeká, v klidu strávit noc bez toho vlezlého pocitu, že mi někdo počítá jizvy. Stejně mám na rozdíl od bojem zoceleného a ve druhém díle i řádně mučeného Geralta jen dvě.

Středa 5. dubna 2011

Trvalo mi téměř osm hodin, než jsem dohnal práci za poslední tři večery (asi 600 obrázků a deset stránek popsaných poznámkami – ještě že papír není elektronický a obrázky byly zálohovány na síti). A to si ještě vývojáři navymýšleli tunu nových změn a nových textů, které bylo potřeba v češtině upravit nebo do češtiny přeložit. Práce, kterou v Comgadu zastávám, dokáže naprosto neuvěřitelným způsobem vycvičit krátkodobou paměť a zrovna v téhle situaci se mi hodila. Napínal jsem ji ale až k prasknutí a chvílemi hrozilo, že mi mozek vyteče ušima. Ale i tak se mi podařilo se večer podívat do hry a v jednom krásném bazénku v rozpadlých elfských lázních si s Triss pořádně zatento... zaplavat. Jako odměna za takový den, kdy jsem se ani na minutu nezastavil, mi to stálo. A Geraltovi to za to taky určitě stálo... :-)

Jenže tím ten den neskončil. Večer jsem Hadakana omámil znamením Axie a zkonfiskoval jeho notebook, abych mohl zpracovat jeho dnešní hlášení a šťourat se dál v textech. Ve hře jsem byl o něco dál než on, protože jakmile jsem se včera namlsal krásou rozpohybované hry, zbytek prologu jsem prolétl celkem rychle, neboť jeho texty už jsem díky hlášením předchozích čtyř testerů znal. Díky tomu jsem mohl žasnout nad tím, jak odlišným způsobem se příběh vyvíjí.

Zatímco já spolupracuji s lidmi a jsem za hodného, všem pomáhám, všem uděluji milost a na všechny jsem milý (prostě jako ve skutečnosti), Hadakan se paktuje s elfy a ke zbytku městečka se chová velice nesympatickým způsobem. Hlavní questy se liší náplní a dokonce i nějaké vedlejší úkoly máme různé; jejich rozuzlení podle naší volby má pak dozvuky i dále ve hře.

Je ale třeba podotknout, že to není pravidlem – zkrátka neplatí, že pokud jdete s lidmi, jste za hodného a ten, kdo straní elfům, je okamžitě zlý. To můžete libovolně kombinovat a podle vašich činů a slov se k vám budou nejen hlavní příběhové postavy, ale i ty vedlejší chovat jinak. Pokud jsou vám milejší lidi a Veverky nemůžete ani vystát, můžete pořád být za hrubiána. Ovšem pozor na ústa: občas se dostanete do situace, kdy nevhodně zvolená slova mohou znamenat smrt. Nemůžete přece čekat, že budete drzí na velitele místní jednotky Scoia'tael, zatímco na vás míří dvacet luků, a že když ho výrazně naštvete, že se z toho vysekáte. Tohle není Hollywood. O svých činech a slovech musíte přemýšlet, a to občas hezky rychle, protože se tu a tam stane, že na výběr mezi dialogovými možnostmi máte neúprosný časový limit.

Čtvrtek 6. dubna 2011

Když jsem si pročítal předešlé zápisky v deníčku a dojmy, kterými ostatní kluky polská metropole naplňovala, zajímaly mě kromě Zaklínače dvě věci: jak hezké slečny v Polsku doopravdy jsou a jaké členy varšavského panoptika v městské hromadné dopravě potkáme my.

Inu, nakonec to bylo tak trochu zklamání na obou frontách. V tramvaji jsme ráno potkali jen Marcina Iwinského, spoluzakladatele CD Projektu a hlavouna nad hlavouny. Ten se sice do panoptika nejspíš nepočítá, ale i tak to bylo příjemné. A cestou z kanceláří nás bavil jeden notně nametený chlápek, který měl v kapse plechovku něčeho, co podle vůně rozhodně nebyla cola (buď se ve Varšavě začíná pít hrozně brzo, nebo jsme z práce chodili opravdu tak pozdě, jak nám tvrdily hodiny). Celou, bez pár minut čtvrt hodinku cesty mluvil do mobilu a na jeho řeči bylo krásně vidět, jak si je čeština a polština blízká – rozuměli jsme mu prakticky každé druhé slovo, ačkoliv na tomto místě je asi nutno přiznat, že to bylo nejspíš proto, že každé jeho druhé slovo bylo kur... no, prostě taková ta těžce pracující slečna, kterých je i v druhém díle Zaklínače požehnaně. Jinak nic.

A ty hezké Polky, které se tolik líbily klukům přede mnou, se také asi někde schovávaly. Možná to bylo proto, že kdykoliv jsme se rozhodli opustit kanceláře a vydat se na cestu domů, začalo nezřízeně pršet a vítr, který se proháněl varšavskými ulicemi, byl na duben také nezvykle studený. Nakonec jsme se tedy museli spokojit s děvčaty ve hře a ty rozhodně nejsou k zahození; RED engine většinu z nich obdařil působivým výstřihem, ve kterém by se ztratilo štěně.

Vývojáři mi dávají zabrat – opět poslali nezvykle velkou aktualizaci originálních textů, takže jsem musel jet jako šroub, abych se mohl podívat do druhé kapitoly. Ta teprve ukázala, jak se může způsob hraní lišit podle toho, ke komu se přidáte: oba jsme hráli prakticky jinou hru! Na začátku druhé kapitoly proti sobě stojí dva znepřátelené tábory a my jsme každý byli na opačné straně. Co se příběhu týče, naprostá paráda!

Pochvalu si ale zaslouží i překladatelé. Nenechte se zmást zmínkami o obrovských počtech nahlášených obrázků s navrhovanými změnami a tím několikráte zmiňovaným množstvím změn. To neznamená, že by překlad byl špatný. Naopak, naši překladatelé se činili a pro testery připravili velice solidní základ. Již párkrát vzpomínaná trpasličtina je v češtině opravdu úžasná a věrná duchu knižní předlohy. Testovací proces zkrátka dohlédne na sladění terminologie a stylu, úpravu dialogů podle kontextu hry a všeobecné vybroušení. Hra obsahuje přes tisíc normostran, což je asi tolik, co první čtyři knihy zaklínačské série dohromady. Vybrousit takové množství textu si nějaký čas a sérii rozsáhlých hlášení vyžádá, ale tak už prostě lokalizace v Comgadu chodí. :-)

Pátek 7. dubna 2011

Jestli něco dokáže zpříjemnit brzké ranní vstávání, je to pohled na Hadakana chvilku po probuzení. Jemu totiž hrozně dlouho trvá, než plně nabootuje. Nějakou dobu jen tak sedí, zírá před sebe, a dokud do něj nenacpete půl kila gumových medvídků, není s ním žádná řeč. Pak s ním sice řeč je, ale nerozumíte mu ani slovo právě proto, že má pusu plnou těch medvídků. Ale jakmile nastartuje, jede jako drak, pokud má i po zbytek dne pravidelný přísun cukru.

Dopoledne je ve znamení nepříliš šťastných buildů. Během rána se nám sejdou tři, ale jeden odmítá načíst uložené pozice, ve druhém nemůžete s nikým mluvit a ve třetím nejdou sbírat předměty. Ale nevadí – vrátíme se ke staršímu buildu, než si vývojáři ujasní, jestli některou z těchto vlastností má vůbec finální produkt obsahovat. :-) Já alespoň doladím posledních pár detailů před odevzdáním textů z tohoto týdne. A vida, už odpoledne máme k dispozici soubory s aktualizovanou češtinou, takže další testeři se budou moci směle vrhnout do hry s novými texty.

Druhá kapitola se slušně rozbíhá a jen během zběžné procházky kaedwenským vojenským táborem jsem získal tolik hlavních a vedlejších úkolů, že mi bude trvat pěkných pár hodin, než je splním. Jenže to už tenhle týden nestihnu a budu si muset ještě nějaký čas počkat, než se k tomu dostanu. Musím totiž na týden zpět do Prahy, kde se rozjíždějí testy dalších her, a pak se vrátím, abych Zaklínače 2 uzavřel. I tak nás čeká ještě plno práce – i když Hadakana od hraní nezdržovaly ty záležitosti, které zdržovaly mě, dostal se za ten jeden týden, kdy hrál osm hodin čistého času denně, sotva do poloviny. Tak je Zaklínač 2 dlouhý.

Hadakan tu zůstane a pokusí se hru příští týden dokončit, zatímco mě vystřídá Krajtus a já budu jejich kroky sledovat opět pomocí hlášení. Třeba se z obrázků od Krajtuse, který se také přidá k lidem, dozvím, jak by mnou rozehraná verze příběhu pokračovala, pokud si zvolí alespoň trochu podobnou cestu, jakou jsem šel já. Víkend by měl být slunečný a Hadakan jej plánuje vyplnit vědeckým zkoumáním té hypotézy o existenci krásných polských děvčat. Prý pak podá podrobný report. Je to študovaný exaktní badatel, takže to jistě bude stát za to.

Sobota 8. dubna 2011

Navzdory naléhavým varováním předchozích kolegů, abych si raději prošel tu spletitou cestu labyrintem varšavského hlavního nádraží den před ojdezdem, jsem v pátek rezignoval, protože na něco takového prostě nezbývalo času ani sil. A nakonec to nebylo ani potřeba. Buďto jsem v průběhu uplynulého týdne opravdu zešílel a je pravda, že blázni občas vidí některé věci jasněji než „normální" jedinci, anebo kolegové nemají moc zkušeností s podzemními kobkami. Hm, zrovna se rozbíhá test české verze Dungeons, tak jim to zadám jako trenažér. :-)

Sotva vyjedeme na povrch, naskytne se mi ještě poslední pohled na pozoruhodnou varšavskou architekturu. Skoro to vypadá, jako by Poláci ještě neobjevili kouzlo vertikálních staveb. Proto je asi Varšava tak rozlehlá, protože naši severní sousedé by si raději zastavěli celou, jinak znamenitě úrodnou Velkou polskou nížnu, než aby navrhli budovu, která by měla víc než dvě patra.

No nic, opouštím tedy na týden Varšavu a rozhlížím se po kupé, jestli by si se mnou některý z cestujících nedal partičku kostkového pokeru...