RECENZE Wolfenstein: The New Order

Příběhy B. J. Blazkowicze jsem měl vždycky rád a kdykoliv byl ohlášen nový díl, překypoval jsem nadšením. A přestože má očekávání byla pravidelně větší, než kvalita výsledné hry, sérii Wolfenstein mám prostě rád. Při odhalení Wolfenstein: The New Order mi bušilo srdce možná ještě více, než kdykoliv předtím. Na vině bylo prostředí alternativní minulosti, ve kterém nacisté vyhráli druhou světovou válku a silou si podmanili celý svět. V každém městě je skrze obludně velké betonové budovy cítit jejich přítomnost, kterou ještě umocňují kovem opancéřovaní vlčáci, kráčející po boku podobně zahalených hlídek.

Jak je možné, že Němci získali takovou moc, že rozdrtili nejprve všechny protivníky a pak i spojence? Odpověď, na rozdíl od předešlých dvou dílů, není v okultním nadpřirozenu, ale ve chladné vědě. Nesetkáte se s žádnými kouzly, ale jen s moderní technikou, často kolosálních rozměrů, která dalece předběhla cokoliv, co měly k dispozici ostatní země. Jak to nacisté dokázali, zjistíte po pár hodinách, každopádně se mi čistě technologická cesta moc líbila!

Zasazení příběhu je na New Order to nejlepší. Všudypřítomné novinové články popisující zdrcující vítězství německého lidu v posledních dvaceti letech, svastiky vyobrazené na každém předmětu, autě i domě vytvářejí úžasnou atmosféru totální nacistické moci. Architekturu ostrých hran obřích betonových budov jakoby z rýsovacího prkna Alberta Speera nádherně doplňují předimenzovaná opancéřovaná auta, "kampfhundi" na každém rohu a v těch nejodbojnějších městech vysocí tripodi hlídající svým laserovým okem klid a pořádek.

of

Caption

Attribution

Příběh samotný ale už je „jen" zajímavý. Na rozdíl od minulého dílu je pozornost rozprostřena mezi pár charakterů: Blaskowitze, zdravotní sestru Anyu a hrstku nacistických pohlavárů, z nichž nejvíce vyniká páreček postarší důstojnice Frau Engel a jejího mladičkého partnera Bubiho. B. J. už není tím neohroženým válečným strojem jako dříve, ale rozpolceným žoldákem, který by z celého srdce chtěl poznat i něco jiného, než hrůzy války. Velice zajímavé jsou vedlejší příběhové linky, například ta se sériovým vrahem, o němž čtete na nalezených útržcích starých novin. A když se pak dozvíte, jak to s ním bylo doopravdy...

Během hraní se podíváte do starého hradu, centra Berlína s přísně střeženým vězením, koncentračního tábora a na spoustu dalších zajímavých míst. Vadou na kráse je, že někdy působí příběhové sekvence příšerně nelogicky a čistě účelově. Je opravdu nutné pro získání konkrétní uniformy a dokladů jediného člověka zničit obrovský most po němž projíždí vlak? Nebylo by jednodušší vymyslet léčku u opuštěného nádraží? Když už jsem u úrovně na mostu, nemohu se nezmínit o skřípající logice i v průběhu jednotlivých úrovní. Na začátku levelu vás kolega vysadí z helikoptéry poměrně daleko od vagónu s vaším cílem. Po přibližně deseti minutách vás ten samý člověk ve vrtulníku zachrání z pařátů opancéřovaného vojáka a tentokrát vás už, jen tak mimochodem, vysadí pár kroků od cíle mise.

Hratelnost je ale pěkně rozložena mezi plížení a akci. Asi polovinu úrovní lze projít nedetekován, pouze s noži nebo pistolí s tlumičem. Až mi přijde, že tajný postup pilovali v MachineGames více než střílecí pasáže. Téměř v každé oblasti se nachází jeden nebo dva velitelé, kteří jsou schopni přivolat posily. Jejich kradmá eliminace je tudíž vaší prioritou. Jakmile jednou spustí alarm, počet vojáků se znásobí.

of

Caption

Attribution

Akce je pak klasickou střílečkou ze staré školy. Po zemi se válí i na nejtěžší obtížnost mraky lékárniček, brnění a nábojů, za každým rohem čeká na trojnožce připevněný kulomet a hejna nepřátel. Pobíháte v úzkých koridorech i na větších prostranstvích a zabíjíte jednoho nácka za druhým. Nikdy jsem neměl rád krytí po vzoru Gears of War, ale ve Wolfovi autoři udělali ten nejlepší kompromis, jaký mohli. Za nic se napevno nepřitisknete, ale jakmile jste za rohem nebo sloupem, zmáčknutím tlačítka vykouknete vlevo, vpravo, nebo nad překážku, a pálíte. Jediné, co mi trochu chybělo, byly přestřelky s opravdu pořádným počtem nepřátel, na scéně se jich v jeden moment potká maximálně kolem deseti.

A navíc ta umělá inteligence... Asi už jste viděli video s protivníky šourajícími se netečně vaším směrem. Naneštěstí se nejedná o jednorázový bug, ale přesně takhle se vojáci bez střelných zbraní chovají. Přesně to znamená, že kdykoliv se ocitnete v nějakém vězení, budou proti vám stát tihle tupounci. Nic se nezmění ani na nejvyšší obtížnost, jen budete mít méně času na protiútok v momentě, kdy se stráže rozmáchnou obuškem. Jedním slovem tragédie. Na druhou stranu vězení tvoří jen malou část hry. Tím ovšem problémy s chováním protivníků nekončí.

Když se dostanete do přestřelky, většinou máte co dělat, abyste ukočírovali útoky z několika směrů a vyhnuli se výbuchům granátů. Jenže i zde narazíte na problémy: vojáci se zaseknou na jednom místě, otočí se k vám zády, nebo vás naopak dokážou přesně najít přes půl úrovně. Je smutné, jak jinak skvělou střílečku dokáže demence nepřátel rozložit. A to i přesto, že se většinu času chovají nacisté v mezích normálu. Po krku pak těmto nepřátelům jdete vcelku standardním arzenálem zbraní, žádné scifi hračičky, ale poctivá pistole, samopal, brokovnice a ostřelovačka. Různorodost přináší druhotný režim, kterým je u automatické pušky raketomet nebo u brokovnice od stěn odrážející se šrapnely. Jedinou výjimkou je tavička plechu, v druhotném módu střílející laser. Během své pouti B. J. najde spoustu vylepšení, jako jsou přídavná mířidla nebo tlumič.

Druhým způsobem, jak vylepšit zbraně, je plnění úkolů a odemykání perků. Jsou rozděleny do čtyř skupin: plížení, taktika, útok a demolice. Jedním z cílů je třeba zabít daný počet vojáků házecími noži nebo granáty. Po prvním dohrání jsem měl otevřeno přibližně šedesát procent perků. Teď po pěti dalších úrovních na nejtěžší obtížnost už jsem kompletně otevřel dva stromy zkušeností. Jen v kolonce útoku se mi nedaří splnit hned první zadání - zabít protivníky skluzem po podlaze. A ještě jedna vrstva ovlivňuje vaše vybavení a vlastně i veškerý postup hrou. Je jí zásadní volba, kterou musíte učinit na konci první mise. Díky ní pak v úrovních nalézáte buď vylepšení štítů, nebo zbraní a navíc umíte buď otevírat klasické zámky šperhákem, nebo ty elektronické pomocí zkratu. Objevíte prý i alternativní cesty úrovněmi, ale já jsem při druhém průchodu žádný rozdíl nepozoroval. Nicméně abyste našli všechny tajné předměty, musíte dokončit obě časové linie.

Právě opětovné hraní je tím, co v mých očích nakonec nového Wolfensteina nadzvedlo od velkých rozpaků nad AI. Když jsem jej spustil podruhé na nejvyšší obtížnost, přibylo nepřátel, ti měli lepší sluch a celkově byla hra akčnější. Možná je to i tím, že mám už odemčenou spoustu vylepšení, která se přenáší i do nové hry a masakruji nácky tak nějak efektněji. Jen se bojím, jak budou vypadat určitá místa, se kterými jsem měl obrovský problém už při prvním hraní. Například souboje na zdemolovaném mostě se naprosto vymykaly do té doby nastavené obtížnosti, která se po projití dané úrovně zase normalizovala. Kupodivu ani souboje s finálními bosy nejsou tak složité, jako pár krátkých úseků, jež nehorázně vyčnívají nad standardní laťku obtížnosti.

Wolfenstein: the New Order v angličtině je v prodeji od úterý 20. května 2014 pro PC/PS3/PS4/X360/XONE v cenách od 999,-. Hra jako bonus obsahuje přístup do Bety střílečky Doom.

koupit na Xzone.

Osobně si myslím, že New Order měl vyjít o pár měsíců později a autoři mohli vychytat nejen výše zmíněné výkyvy v obtížnosti, dementní chování nepřátel, ale i spoustu menších chybiček. Trochu zvláštně totiž funguje třeba i obyčejné ukládání pozic. V průběhu jedné z nejakčnějších scén prolétnete oknem, zabijete oficíra za ním a následuje řádná mela. Nicméně pozice se uloží právě ve chvíli, kdy rozbíjíte sklo. Když jsem zemřel a nahrál pozici, všichni vojáci, kteří se na mě měli vrhnout, nečinně stáli v místnosti, jako by o mě vůbec nevěděli.

Jindy při uhýbání kulkám proběhnete checkpointem a když vás jeden z party pronásledujících vojáků zabije, nahraje se úroveň bez všech těch nácků, kteří vás předtím stíhali. Poslední výtku pak mám k vybírání zbraní. Hrál jsem PS4 verzi a měl jsem problém trefit se v klasickém volícím kolečku do určité výseče, což často skončilo vyndáním kvéru, který jsem v tu chvíli vůbec nepotřeboval a následnou zbytečnou smrtí.

Velmi pěkně se ale na New Order kouká a krásně se i poslouchá. Začnu hudbou, kterou skandinávští tvůrci vybrali náramně! Soundtrack tvoří směs německých úderných šlágrů a melancholických anglicky zpívaných písniček. Grafika blízkého okolí vypadá parádně, prostředí je poměrně interaktivní, i když jen na předem striktně naskriptovaných místech. Sloupy se rozpadají a beton létá vzduchem. Rozhodně oceňuji, jak je vizuální stránka barevná, žádná opraná šeď. Jen objekty v dálce nejsou příliš detailní.