If you click on a link and make a purchase we may receive a small commission. Read our editorial policy.

Red Faction Armageddon

Když vás nemusí mrzet, že jste si zničili cestu někam.

Příběhově nový Armageddon navazuje na svého předchůdce Guerillu, když se odehrává 50 let po předchozích událostech a vy hrajete za vnuka dvojice původních hlavních hrdinů Aleca a Samanyi. Popravdě příběh z Guerilly si už vůbec nepamatuji (ačkoliv jsem hru tehdy dohrál) spolu se jmény těchto dvou hrdinů, tudíž mi bylo celkem fuk, že hraji za nějakého týpka jménem Darius Mason. A tak to bylo dál i s celým příběhem, prostě mě nějak nezaujal.

V začátku hry jsem se zhostil mise, v níž jsem měl za úkol zastavit šílenou sektu snažící se zničit zařízení umožňující život lidí na povrchu Marsu. Nepovedlo se... O několik let později tedy začíná "opravdová" hra a vy, včetně všech lidí, jste nuceni žít pod povrchem Marsu v dolech, které vyhloubili vaši lidští předci. A aby toho nebylo málo, nedopatřením se záhy hlavnímu hrdinovi (tedy vám) podaří probudit nepřátelskou rasu mimozemšťanů dosud se skrývající v nitru planety. Právě tahle změna z poměrně inteligentní otevřené střílečky s pokusy o RPG prvky v Red Faction: Guerilla na striktně lineární a bezmyšlenkovitou third-person střílečku v podání Red Faction: Armaggedon je pro mě velké zklamání.

Při hraní jsem byl nucen se pohybovat pouze soustavou chodeb pod Marsem, zachránit Mars a vystřílet a zničit vše, co projevuje nepřátelské chování. Zdá se vám to nudné? Většinu času jsem trávil plněním misí na způsob: "znič tohle, seber tamto, vystřílej to tady" a tak podobně. Ale o naprosté nudě se mluvit nedá, jelikož je zde stále přítomna možnost vynikající a skoro kompletní destrukce jakékoli budovy či zařízení.

RPG připomínající systém z minulého dílu nahradil - jak jinak - zjednodušený odemykací panel schopností, jaký najdete v kdejaké jiné hře. Není tu volný svět, a tak jsou tu po cestě občas boxy, v nichž lze své postavě koupit nano implantáty. Některé tyto schopnosti se vám odemykají samy v průběhu postupu hrou, jako třeba tlaková vlna schopná zničit vše, co jí stojí v cestě. Jinak si je prostě musíte koupit za herní kredity, jež získáváte především destrukcí okolí, nepřátel a plněním misí.

A to je právě to, k čemu se hodí dobré bourání okolních staveb, které je s nakupováním schopností spojeno. Po zdemolování nějakého objektu se totiž vždy objeví jakési "kredity" (nebo náboje) sloužící právě k nakupování těchto nano-upgradů. Já jsem nějak neměl štěstí a asi sbíral kreditů málo nebo špatně, protože ani po 4 hodinách hraní jsem neměl dost kreditů ani na ten nejlevnější upgrade. Možná jen jsem se špatně díval.

Upgradů je na výběr spoustu a to jak pro zbraně, tak pro vaše speciální schopnosti. Časem získáte ještě třeba nanoštít, přesnější střelbu, vyšší odolnost a obdobné. Ale už na začátku hry jsem získal jednu pěknou vychytávku, jíž je možnost opravit a postavit zpátky cokoliv v rozsahu zhruba 20 metrů. Tudíž pokud narazíte třeba na rozbitý most, stačí použít tuto funkci, rázem ho opravíte a můžete přejít. Byla vážně krása pozorovat, jak jdu a most se přede mnou staví, a to především díky pěkným doprovodným vizuálním efektům.

Tuto funkci jsem využíval velice často, neboť to buď další postup hrou vyžadoval, nebo jsem si zničil něco, co jsem později potřeboval. Tyto speciální schopnosti postupem času velmi ovlivňují hratelnost a pokud je budete ignorovat, bude hra stále těžší, což se stalo i mně, protože jsem jako sůl potřeboval zvýšit fyzickou odolnost mé postavy, případně koupit vylepšení pro zbraně. Ale na to jsem neměl dost kreditů, tudíž byla pro mě hra poměrně těžká i na nejnižší obtížnost.

Nano schopnosti hlavní postavy vesměs nijak nenadchly, raději bych viděl klasický RPG systém, nikoli tento zjednodušený, který tak rádi používají v poslední době tvůrci multiplatformních her jako například Bioshock 1 a 2 nebo Mass Effect 2. V těchto hrách je zkrátka systém vylepšování hlavní postavy velmi obdobný a jako mínus byl u těchto her uváděn snad ve všech recenzích. A ono "unikátní" bourání okolí je stále stejná písnička jako v případě předchozího Red Faction dílu.

Ano, je pěkné, že můžete po kouskách zdemolovat jakoukoli budovu, že to vypadá graficky docela pěkně a že to mnoho jiných her nenabízí. Ale v tomto stojí hra na stejném místě jako její předchůdce, nedošlo zde k žádnému pokroku, který se přímo nabízel. Hrajete v dolech stejně, jako v případě Red Faction 1, kde šlo vykopat tunel téměř do jakékoliv zdi. To zde nejde, ačkoliv by to hře slušelo a prostředí k tomu přímo vybízí.

Darius umí najednou nést "pouze" čtyři zbraně, což mi moc nevyhovovalo, raději bych měl přístup ke všem a to kdykoli (alespoň, že k bouracímu kladivu a nano implantátům máte přístup vždy, což mi několikrát pomohlo jako nouzové řešení, když došla munice). Zbraňový arzenál počíná obyčejnějšími kousky, jako jsou pistole, kulomet, brokovnice, až po ty exotičtější, které jsou především energetické. Je tu i jedna velmi zajímavá a sice magnetická zbraň. Ta umí po označení jednoho a druhého místa k sobě tyto dva označené objekty přitáhnout. Já jí ale na nepřátele příliš nepoužíval, jelikož je nutno velmi přesně mířit a mnoho z nepřátel je velmi mrštných. Občas se mi ale podařilo utrhnout nepříteli končetinu nebo hlavu, případně ho rozbít o zeď.

Jak bylo zmíněno, zbraní je sice více, ale ty ostatní z arzenálu můžete vyměnit pouze v porůznu rozmístěných "muničních skladech", což jsou takové kovové bedýnky. A to je v případě, kdy bojujete neočekávaně s nějakým monstrem, docela potíž za předpokladu, že jste se vybavili zbraněmi vhodnými spíše na menší potvory a s vyšší palebnou rychlostí. Hodila by se mi možnost kdykoli přepnout na jakoukoli jinou již odemčenou zbraň. Jenže to by asi učinilo hratelnost příliš snadnou, nevím, asi měli tvůrci pro toto řešení nějaký logický důvod.

Herní náplň mi přišla poměrně stereotypní, ačkoli hratelnost je velmi dynamická a téměř neustále se něco děje. Stereotyp ale vychází z většinou nudných lokací - chodby pod povrchem Marsu a střílení mimozemšťanů (to tu vážně ještě nebylo) a opakujících se cílů misí. Za stereotyp sice podle mě příliš nemůže ryzí lineárnost hry, ale spíše výše uvedené faktory. Nakonec tu tak ten otevřený svět z minulého dílu hratelnosti příliš neubírá, hra je svižnější než předchůdce a příběh? No, ten je klasický, prostě musíte zachránit Mars. Chvílemi mi hratelnost skoro do puntíku připomínala Doom 3, když si odmyslím částečně zničitelné prostředí v Red Faction.

Je zde obsažen i poměrně zábavný multiplayer s celkem povedenými módy, kdy v jednom jste odměňováni za co nejvíce postřílených nepřátel, v dalším za zničení co největšího počtu staveb, a tak dále. Z technického hlediska jsem ničím příliš překvapen nebyl. Grafika mi připadala nachlup stejná, jako v předchozím dílu, jen s lepšími efekty jednotlivých gadgetů. Ačkoliv jsem tedy předchozí díl hrál pod DX9 a nynější pod DX11, nepoznal jsem na grafice kromě zmíněných lepších efektů v Armageddonu žádné znatelnější grafické zlepšení, takže nijak velký posun vpřed nečekejte. Závěrem si neodpustím poznámku na adresu mnoha okatých ústupků verzím pro konzole, než tomu bylo v případě minulého dílu, který byl určitě celkově lepší hrou.

VERDIKT: Svižná lineární střílečka obohacená o prvky ničení okolí, poměrně zajímavými zbraněmi, vylepšováním všeho možného a s docela zábavným multiplayerem. Příběh na mě ale působil naprosto klišoidně, prostředí lineárně a depresivně a onen lineární průchod hrou mě oproti předchůdci velmi zklamal, stejně tak i hodně zjednodušená hratelnost. Dle mého názoru je tento díl Red Faction společně s druhým dílem série tím nejhorším. Jako celek je hra jen průměrnou střílečkou obohacenou pouze o destrukci prostředí a nano implantáty suplujícími regulérní RPG systém.

Recenzována byla PC verze hry (ze Steamu), která existuje také pro PS3 a X360 - více v dojmech.

5 / 10

Sign in and unlock a world of features

Get access to commenting, homepage personalisation, newsletters, and more!

Find out how we conduct our reviews by reading our review policy.

In this article

Red Faction: Armageddon

PS3, Xbox 360, PC

Related topics
About the Author

Jindřich Pirner

Contributor

Comments