F.E.A.R. 3

Dvojitým průchodem za obě postavy se samozřejmě prodlouží herní doba singlu, která jinak sama o sobě není žádný zázrak. Na druhou stranu většina dnešních stříleček se nachází na podobné hodnotě sedmi až deseti hodin (podle obtížnosti, někteří bossové mi na tu vyšší zabrali třeba i dvacet pokusů!). Pokud ale dáme stranou možnost hrát znovu za druhého bratra (což znamená také jiný konec příběhu), jsou zde další motivační prvky pro opakované hraní.

Patří mezi ně tradiční hledání skrytých předmětů (bez hlubšího příběhového významu) a především persistentní systém "achievementů" neboli odměn za běžné i výjimečné akce, od sbírání munice, přes headshoty, až po doražení protivníka, kterého vám bratr drží ve vzduchu apod. Tyto body se připočítávají do vašeho profilu, persistentního napříč veškerým hraním hry – v kampani i multiplayeru. Pomocí zvyšování úrovní tohoto profilu se vám automaticky odemykají drobná vylepšení, jako je delší výdrž speciálních schopností nebo pobrání většího množství munice. Kromě jiného se takhle hned ze začátku odemkne také užitečný pohyb sklouznutí, který můžete zakončit kopnutím do protivníka.

Pokud jde o multiplayer, rozhodně se nejedná jen o snůšku tradičních módů, přilepených ke hře jako sekundární bonus. Naopak, najdete zde poměrně nápadité herní MP módy, které si navíc dokonale uchovávají onu stresující strašidelnou atmosféru hry pro jednoho hráče. Bohužel možná právě proto obsahují limit maximálně čtyř hráčů.

of

Caption

Attribution

První z nich, nazvaný "Contractions" podle působivého jevu z příběhové kampaně, silně připomíná Zombie mód z Call of Duty. Vaším cílem je se zabarikádovat v budově a odolávat s ostatními spoluhráči vlnám sílících nepřátel, za což se vám zpřístupňují stále silnější zbraně.

Druhý herní mód je dokonale démonický "Soul King", ve kterém se všichni ujmou role démona "Spectre", schopného posednout lidského protivníka. Hra pak chrlí zástupy lidských nepřátel a vaším cílem je vtělovat se do nich, zabíjet ty ostatní a posbírat co nejvíce "duší zemřelých". Hráč s největším počtem duší vítězí.

Na podobném principu pak staví třetí mód, "Soul Survivor", v němž naopak začínáte jako lidé, nicméně Alma náhodně posedne jednoho z vás a ten pak má za cíl ovládnout ty ostatní, než vyprší časový limit.

Čtvrtý a pro mne zdaleka nejzábavnější herní mód nese všeříkající název "Fucking Run". Zde se musíte v roli vojáků společně probíjet přes zástupy nepřátel, zatímco se za vámi zezadu postupně valí gigantická ničivá stěna. Pokud jí někdo propadne, končí hra pro všechny, takže je potřeba agresivně bojovat kupředu jako tým a oživovat každého zraněného, aby nezůstal napospas ničivé stěně. Důvod, proč je tenhle herní mód tak silný zážitek, je kromě jiného vynikající audiovizuální zpracování ničivé stěny, která má podobu gigantického oblaku, vydávajícího neskutečně děsivé zvuky, jež se mění a narůstají s jeho blízkostí.

Zvuk vždy hrál významnou roli v této herní sérii, což se odrazilo také na několika cenách v uplynulých letech. Jde přitom o pestrost, děsivost a prostorovou kvalitu těchto zvuků, které báječně ladí s interaktivní hudbou, plnou hučících ponurých témat, pulzujících rytmů a speciálních efektů (najde se ale i nějaká ta dojemná melodie). Hollywoodské kvality ostatně hra dává najevo už svými úvodními titulky.

Bohužel se to tak docela netýká vizuálního zpracování: hra sice není v žádném případě škaredá, prostředí jsou pestrá a barevná, zbraně vypadají i se chovají vizuálně skvěle (nádherné jsou kromě jiného kouřové efekty při explozích) a především speciální strašidelné sekvence či postupná destrukce oblohy vypadá báječně. Nicméně Crysis 2 to v žádném případě není, což vám dojde například ve chvíli, kdy se před vámi otevře pohled na mrakodrapy osázené centrum města.