Gears of War 3
Otestovali jsme online řeznictví na všechny způsoby.
Multiplayerové začátky v Gears of War 2 mne pořád trochu hryžou. Pamatujete, kdy jste po půl hodině čekání na připojení hru zklamaně vypnuli? Kdy jste konkurenci záviděli stabilní dedikované servery? Kdy jste po několika úspěšně odehraných mačích už odbouchávali šampaňské? A víte, komu tyto porodní bolesti nedávaly spát ze všech nejvíce? Vývojářům z Epic Games, jak jinak.
Stejně jako přerostlá zarputilá hovada v jejich hře, i oni se k problémům postavili čelem. Hlavu si posypali popelem a skoro půl roku před vydáním Gears of War 3 – završení herní trilogie s největším obsahem testorenu ve vesmíru – spustili několikatýdenní multiplayerovou betu, která měla sloužit jako taková zkouška ohněm. Po pár dnech ve společnosti jejího krvavého, zpoceného a zakouřeného veličenstva mohu s klidem konstatovat, že multiplayer: a) baví velice, b) fun-gu-je!
Skoro úplně bez problémů. Což je dobrou zprávou pro fanoušky číslo jedna. Na zápasy jsem nečekal déle než minutu i v tak atypickou dobu, jako páteční české dopoledne, kdy hlavní beta klientela (americká) spí nebo se chystá do školy. Nebylo-li dost hráčů, zaskočili boti aneb díky bohu za dedikované servery. Dobrou zprávou číslo dvě je pak to, že online zápolení v Gearsech se od minula příliš nezměnilo, udrželo si svůj jedinečný punc a kdo měl čest s předchozími díly, bude hned doma.
Tedy, minimálně na bitevním poli, o čemž budu mluvit za chvilku. Zato menu překvapí, když hned po prvním zápase začnou vyskakovat miliardy medailí, stužek a ohodnocení. Jedna hláška o odemknutelném skinu přebíjí druhou. Ukazatel se zkušenostmi se začne naplňovat a minimálně na začátku levelujete rychleji, než v kterémkoliv RPG. Gears of Duty, říkáte? Tak trochu. Ale ve výsledku jde jen o takové tahání za nos – za hodiny a hodiny hraní se zpřístupní jen nová vizuální pozlátka, příp. si odemknete pár vesměs zbytečností do plné hry. Přinejlepším získáte další kód do bety pro kámoše.
Z trojice přístupných módů – Team Deathmatch, King of the Hill, Capture the Leader – jsem suverénně nejvíce času strávil u über-klasického TDM. Dva týmy po pěti hráčích, kterým v případě neúčasti sekundují boti. Locust bestie vs. vojáci COG. Každý tým má dohromady 20 životů a kdo o ně přijde dříve, prohrává.
Léty osvědčená zábava, která s nadcházejícím koncem klání vždy nabírá na intenzitě. To když na jedné straně barikády stojí poslední 3 živáčci, na té druhé 4 a každý přesný zásah se počítá. Zběsilá akce rázem zpomalí a nervy tečou. Jednou jsem takhle skončil jako poslední živý, věděl, že moji odumřelí kolegové mě sledují z odzoomovanou kamerou, mají přehled o bojišti a zřejmě pozorují, jak se ke mě Locust blíží zezadu...
Tempo malinko zrychlilo, ale jinak stále z pohledu třetí osoby ovládáte horu masu, se kterou je pohyb logicky o něco těžkopádnější a rozvážnější, než v tradičních FPS titulech. Nebo ve Vanquish. Proto opět aspoň freneticky skáčete parakotouly, díky ikonickému krycímu systému si dáváte trochu většího majzla a většina relevantních soubojů se odehrává na vzdálenost maximálně nějakých deseti metrů.
Ukázkovým příkladem toho je mapa Checkout. V prostorech zničeného obchodního domu vidíte pomalu z jedné strany na druhou a pouze dvojice postranních místností zabraňuje zcela přímému postupu vpřed. Jen blázen by se tu vyzbrojil klasickou zbraní Gears – Lancerem s motorovou pilou.
Více než kde jinde jsem si zde pohrával s novou upilovanou brokovnicí; kanónem, jehož zaměřovací kříž začíná a končí zhruba dva milimetry od boků obrazovky. Skoro. Teoreticky jím lze odpravit klidně několik oponentů najednou, ale to jen v případě, že stojí pomalu na dosah ruky. A minutí je prakticky synonymem pro game over – nepamatuji příruční zbraň s tak dlouhým přebíjením.
Upilovaná brokovnice je tak z mého pohledu vhodnější pro zkušenější hráče, kteří se umí rychle pohybovat, precizně zaměřovat a ještě rychleji utíkat (jinak je to kill za kill). Jenomže pak se mi čas od času stávalo, že jsem narazil na někoho, kdo opravdu uměl gearsovat a v jeho prackách byla upilovaná brokovnice až příliš silná. Nejsem zdaleka jediný, kdo si na to (v duchu) „stěžoval" a Mark Rein, viceprezident Epicu, slíbil, že věci jako tyto ještě budou pilovat a balancovat.
Koneckonců, od toho je beta. Je ale milé vidět, že autoři na ní už teď průběžně pracují – postupně přidávali nové mapy (celkově čtyři), módy a čas od času hraní obohatili o různé srandičky. Na Velikonoce měli všichni hráči králičí masku (tvůrci Jazz Jackrabbita se nezapřou), včera zase v jednom zápase všem avatarům nabobtnala hlava a začali pokřikovat hlasy Kastrátů. Doteď vlastně nevím proč.