Bayonetta Recenze

Stránka 1 z 2. Stránka 2

Protřelý japonský vývojář, který se podílel na takových hrách jako Devil May Cry, Resident Evil nebo MadWorld, Hideki Kamiya, se s koncem roku vytasil s dalším dítkem – Bayonettou. Jak začít psát o hře, která má velmi sexy hlavní hrdinku, jež pistolemi z první republiky kosí jednu nebeskou bytost za druhou, používá magii a při tom poslouchá japonský pop? Bayonetta je totiž na první pohled tak šílená všehochuť, až vás z toho rozbolí hlava.

Úvodních pár hodin více než hrajete, sledujete příběhová videa, což je sice fajn, ale celou dobu nemáte páru o co jde. Příběh začíná na hřbitově, kdy velmi vnadná žena spolu s úlisným rádoby gangsterem kohosi pohřbívají. Následně dojde ke vzkříšení ďábla, útoku desítek andělů, úprku v autě s přestávkami na šarvátky a do toho se míchající vzpomínky hlavní hrdinky. Následně se bez zjevného důvodu Bayonetta přesouvá vlakem do jakéhosi evropského města. A zase kosí anděly.

Andělé proti pekelnici. Sexy pekelnici!

Ze zachráněného pekelníka se vyklube vlastník klubu, který vám kromě pití prodá zbraně, předměty a naučí vás novým pohybům. Ve druhém městě pak potkáváte jakéhosi elegantního novináře, který vás kupodivu zná, vy jeho také, ale proč, odkud, nebo jak, není zřejmé. Přibližně v polovině hry se začíná vyjasňovat, nicméně až do konce jsem byl silně zmatený. Tak nějak jsem pochopil pozadí příběhu, ale kdo byl kdo, to jsem moc nepobral. A co se to celou dobu dělo? Pche.

Příběh je silně zmatený, nicméně herecké výkony postav jsou na velmi vysoké úrovni a i když jsem moc nevěděl, co to melou, docela mě filmečky bavily. Postavy se vyvíjí, mají své slabé a silné stránky, a dabing je také parádní. Jen nerozumím tomu, proč se postavám nehýbají rty, když mluví.

Anděl vpravo byl právě kombem uložen do obří španělské boty.

Ale pojďme k hratelnosti. Ta není ničím záludná a bezpečně kráčí ve stopách Devil May Cry. Bayonetta má na rukou a nohou připevněné pistole, kterými otravuje život nepřátelům. Nicméně na to, kolik vystřílí nábojů, jsou pistole ukrutně neúčinné a kromě nejmenších potvor s nimi budete ty ostatní jen lehce lechtat na bříšku. Hlavní slovo má totiž ruční boj.

Tlačítky na ovladači střílíte, kopete, boxujete, skáčete a uhýbáte před útoky. Bojový systém je velmi jednoduchý a hodně rychle vám přejde do krve. Navíc máte při nahrávání nové úrovně čas se učit komba. Bayonetta je v jakémsi prostoru, vpravo od ní máte seznam všech kombo úderů a je jen na vás, jaký se naučíte. Velmi chytré zpracování nahrávací obrazovky.

V samotné hře se na vás buď vyrojí více menších potvor nebo nějaká velká, obří až mega obrovská. S těmi normálnějšími, které vás svými rozměry převyšují tak maximálně trojnásobně, bojujete tak, že se je snažíte trefit nějakým úderem nebo kombem, ale zároveň musíte bedlivě sledovat, jestli něco podobného nevymýšlí protivník. Jestliže na vás zaútočí, je nutné se mu vyhnout. Když se vyhnete zvláště silnému útoku, použijete první ze speciálních schopností.

Modrej a červenej, jak jsem si je pracovně nazval, jsou nejnepříjemnější standardní protivníci.

Tou je zpomalení času. To nelze aktivovat jinak než zmíněným způsobem a jedná se o jeden z nejdůležitějších chvatů. Určité nepřátele nemáte bez zpomalení vůbec šanci trefit, případně bez něj projít do další části úrovně. Jinak útočíte na obří protivníky. Velmi často levitujete na kusu země a z něj likvidujete přerostlé strážce nebeské brány. Ti na vás posílají různé projektily, před nimiž musíte uhýbat. Rovněž není neobvyklé, že po takovém nepříteli běháte, při zpomaleném času nacházíte citlivá místa a do nich mydlíte. Souboje s těmito závěrečnými bosy, kterých je ale ve finále skoro stejně jako těch normálních monster, dodávají hře na rozmanitosti.

Na stránku 2