Vanquish

Takové příjemné překvapení čekal málokdo.

Testovaná verze: Xbox 360

Jaj! Tak tohle čekal málokdo. Já rozhodně ne. Když jsem Vanquish poprvé viděl, říkal jsem si, že budu ještě shovívavý, když jej vykreslím jako klasický akční výplach. V ten moment jsem si ovšem neuvědomoval, že za ním stojí Shinji Mikami a.k.a pan Resident Evil. Ne, že by dobré jméno automaticky značilo dobrou hru; ale když už nic jiného, pak předesílá, že se o dobrou hru „asi tak nějak jednat bude". A Vanquish dobrý je. Ba dokonce skvělý!

Tedy, pod jednou podmínkou. Nesmíte od něj čekat volnost, nesmíte od něj čekat multiplayer a už vůbec od něj nesmíte čekat hluboký příběh. Naopak co od něj očekávat musíte, je naprosto frenetická, ohromně intenzivní a za všechny vlasy světa přitažená akce. Pokud si ke konzolím sedáte z toho důvodu, že chcete být gerojem větším, silnějším, preciznějším a stylovějším než ve skutečnosti, a že chcete zažít něco, o čem se vám ani ve filmech Michaela Baye nezdá..., je Vanquish tím pravým ořechovým.

Na první pohled je zde vidět, že převážně japonští vývojáři z Platinum Games chtěli udělat third-person střílečku, která se inspiruje západními velikány a má ambice jim přímo konkurovat. Máte tu tedy hlavního hrdinu s ikonickým brněním (Halo), který se umně kryje za překážkami (Gears of War) a jehož kampaň je lemována konstantní destrukcí (Bad Company třeba). Zároveň do toho ovšem tvůrci přimíchali prvky ze své herní kultury a tak např. zmiňované Gears of War vám vedle Vanquish bude rázem připomínat šneka v důchodu.

Vanquish je totiž šíleně rychlou střílečkou, kde kosíte stovky nepřátel za hodinu a hlavní hrdina Sam Gideon si k tomu ještě stíhá pokuřovat. Koneckonců je to borec s řádně chraplavým barytonem – však ještě aby ne, japonský rukopis je tu zřejmý a tím pádem nechybí místy až komický způsob vykreslování po všech stránkách dokonalých hrdinů.

Za svou nevídanou sílu teď však Sam spíše než sobě samotnému vděčí profesorovi Candidovi, resp. jisté DARPA organizaci, která vytvořila speciální oblek Augmented Reaction Suite (ARS), jenž Samovi nejen zajišťuje nadstandardní ochranu, ale propůjčuje mu i možnost krátkodobě „poletovat" nebo zpomalovat čas. Takže když profesora unesou antagonisté z Řádu ruské hvězdy, kteří jen tak mimochodem zrovna zničili San Francisco a hrozí vyhlazením New Yorku, Sam se nemůže nepustit do záchranné mise.

No, skoro škoda slov, příběh tu vážně hraje až nějaké devadesáté deváté housle. Je nevídaně plytký, protagonisté místy působí i vysloveně hloupě a hned ze začátku naznačený dějový zvrat by předpověděl i Pepa z jeslí. Koneckonců, „postav" je tu všehovšudy šest a jen dvě z nich skýtají potenciál pro otočení o 180 stupňů...

Ale nekažme si tím náladu. Když se totiž ponoříte do toho, co dělá Vanquish tak parádním – akce, akce, akce! – stejně nebudete mít na nějaký děj ani pomyšlení. Jen co jsem si osvojil trochu zběsilé ovládání (šité na míru nadstandardně rychlé hratelnosti) a několikrát při tom zařval (i na střední obtížnost to je, inu, obtížné), začal jsem si kosení všech těch rudých robotů neskonale užívat. Navíc se to celé odehrávalo na obří vesmírné kolonii Providence, která je prstencového tvaru a tudíž skoro vždy, když jsem vzhlédl, neviděl jsem hvězdy, alebrž opačnou stranu megalomanské stavby, která právě čelila náporu nelítostné války. Není to Halo, ale velkolepost Vanquishi rozhodně nechybí.

Třebaže předchozí bombasticky laděné řádky tomu možná nenasvědčovaly, Vanquish je v jádru tzv. cover shooter, tedy střílečkou se systémem krytí. Přijít někam, rozsít apokalypsu, jít dál. Ano, funguje to stejně jako v Gears of War, ale na rozdíl od xboxové modly od Epicu se místní akce pouze kolem sezení za překážkou netočí. Upřímně řečeno, kdybyste Vanquish jako GoW hráli, přišli byste o nezanedbatelnou porci zábavy, kterou si užijete pouze „tam venku". Nedělám to často, ale po první půhodině jsem hru rozjel znovu, teď už na lehkou obtížnost, a to prostě proto, že zběsilá střemhlavá akce je zde tak hrozně moc zábavná a uspokojující.

Jak jsem nastínil, Samův oblek je totiž vybaven tryskami, které mu dovolí bleskově se přesouvat z místa na místo. Když je zapnete, on si klekne, sníží se a neskutečnou rychlostí se vyřítí vpřed. A když do toho začnete střílet, čas se zpomalí a rázem si užíváte jeden z nejlepších herních bullet timů vůbec. Vypadá to sice maximálně nereálně, ale vězte, že přestřelky to úžasně obohacuje. Řadové nepřátele sice odpravíte klasickým mířím-střílím, ale místní bosse – a že jich tu je! – byste bez ARS obleku dávali jen stěží.

Hned několikrát jsem třeba narazil na obřího mechanického pavouka, kterého bych si normálně nemohl nikdy nadběhnout, ale jen co jsem zapnul trysky a bleskově mu podjel pod nohama, mohl jsem začít pálit na jeho slabinu v kolenním ohybu a hned bylo hej. Podobně to fungovalo i s nepřátelskými tanky, které, jen tak mimochodem, měly dva masivní ozubené kotouče na přídi – za normálních okolností bych byl ztracen, ale s možností takřka obletět nepřítele a ve „slo-mo" mu bleskurychle uštědřit ránu do zad, se věci měly úplně jinak.

- komentáře (16)

Po 30 dnech od publikování článku se diskuse automaticky zavírají, ale v rozpravě můžete pokračovat v našem fóru!

  • Nahrává se...