Operation Flashpoint 2: Dragon Rising

Naprosté peklo pak nastalo již ve druhé úrovni kampaně, která nabízí celkem 11 misí (dvě bonusové navíc získáte po splnění interaktivních testů na homepage hry). Po mnohakilometrovém pochodu (počítejte, že stejně jako v Armě toho hodně nachodíte) v rose ranního rozbřesku jsem měl opět zlikvidovat hrozbu v podobě protilodní střely, která by mohla ohrozit nadcházející invazi. Je jinak dobré pozorně poslouchat rádiovou komunikaci s velitelstvím (dobrá angličtina nutná!), protože jsem se dozvěděl, že druhé družstvo odláká stráže od rakety a já budu mít zlehčenou práci.

To se také stalo, načež jsem vyrazil vyhodit odpalovací vozidlo do povětří. Využil jsem tzv. Quick Command Radial, tedy nové kolečko pro kompletní velení svému družstvu a rozmístil je kolem cíle. I když kolečko velení umožňuje celou řadu pokynů; od tvaru formace, přes rozkazy k palbě, až k příkazům pro rozmístění každého muže na přesné místo, velmi jsem postrádal nařízení k prostému zalehnutí/krytí, protože toho jinak vesměs dobře kooperující AI parťáci nebyli často schopni.

Ty skur**** checkpointy, uloží se to zrovna, dyž na tebe nalítává vrtulnik, kerej tě vzápětí roseká na kaši!

Velitelské kolečko je vlastně kontextové menu příkazů do kříže, které vyvoláváte klávesnicí nebo křížkem na ovladači. Nemusíte ho ani používat, jenže největší vadou těchto rozkazů je, že AI vojáci si stejně až moc často dělají, co je napadne a při zadávání pokynů se nelze hýbat. Po likvidaci zmíněné protilodní střely se totiž nad našimi hlavami objevila strašlivá hrozba v podobě nepřátelského bitevního vrtulníku Changhe WZ-10. Ty jsou velmi častými návštěvníky nebe a vězte, že pokud včas nezalehnete, jeho kanón vás okamžitě rozstřílí na maděru.

V tom by problém ani nebyl, ale i přes moje krytí si kolegové usmysleli, že opancéřovanou helikoptéru sestřelí a počali na ní pálit v pokleku ručními, což znamenalo jejich brzkou smrt. A mohl jsem na ně přes kolečko řvát sebevíc, ať se stáhnou, nebo zdrhnou pod stromy, mé rozkazy zcela ignorovali. A to bohužel nebyla ojedinělá situace, jejich mdlý rozum vás bude doslova ubíjet po celou hru.

Ta hra je vyladěnější a komplet povedenější než Arma 2, ale ta přestřelená obtížnost ji degraduje zase zpátky na dno.

Na druhou stranu naštěstí mají docela přesnou mušku, ale jejich největší přínos je v přesném hlášení všech nepřátel v dohledu, což je pro vaše míření naprosto klíčová věc. Mnohdy totiž vzdálenějšího nepřítele ostřelujíc vaše pozice vůbec nevidíte, než si zarovnáte hlášení s pozicí na kompasu, který navíc barevně indikuje všechny nepřátele s přesností na jeden metr. Z toho je jasné, že bez alespoň dvou kolegů nemáte v dalším postupu vůbec žádnou šanci, protože proti vám je vždy velká přesila (typicky 4 – 12 vojáků nepřítele) a sami je jednak nepostřílíte, ale hlavně mnohdy ani nelokalizujete.

Po smrti celého družstva z hlavně bitevního vrtulníku jsem restartoval checkpoint, mimochodem jediný způsob ukládání, který je navíc někdy nevhodně zvolený. Každá mise pak obsahuje pouze několik málo záchytných bodů, takže vesměs vždy opakujete pořádný kus hry znovu. Jenže bod byl zrovna v té druhé misi tak nešťastný, že nás hra vhodila poblíž rakety přesně v okamžiku náletu zmíněného bitevního vrtulníku a k tomu z nebe shodila ještě rojnici nepřátel, což byla nepovedená práce skriptů, jež jsou ve Flashpointu hojně používané a mnohdy ještě dosti rozporuplně.

...ale ti protivníci sou všude, obrovská přesila, hned si tě najdou, není šance.

Po respawnu vždy několik sekund trvá, než se vám zaostří vidění a za tu dobu mi celou jednotku doslova povraždili, aniž bych se stačil pohnout, nebo jen vybalit nějaký rozkaz k ústupu! Navíc dále na nás čekala hustě bráněná usedlost + časově limitované zničení protiletadlového radaru, což se nedalo bez kolegů vůbec splnit. Druhou misi jsem tak opakoval ze stejného checkpointu asi 20x, až se mi podařilo proklouznout s těžkými zraněními od vrtulníku a s položením životů tří spolubojovníků dobýt statek. Naštěstí mi hra snad přímo z nebe po opuštění zničené usedlosti přihrála úplně nové vojáky. Prostě se najednou objevili v lese přímo u mne. Je to totální kravina, ale děkoval jsem za ni Bohu! Posléze jsem zjistil, že respawn vojáků je berlička nejlehčí obtížnosti...

Jen tato jediná úroveň mi zabrala více než den neustálého zkoušení štěstěny té samé části, přitom statistika ukázala čistý čas dokončení všehovšudy jen 46 minut! Díky tomu zle umístěnému checkpointu tak nemáte prakticky žádnou šanci ovlivnit svoje přežití po nahrání. Tím chci říci, že Dragon Rising je naprosto necitelně, nepříčetně, neskutečně a neuvěřitelně megaobtížná hra, no skoro bych řekl, že s hraním a zábavou už to nemá v některých částech kampaně moc společného. AI vojáci do toho umírají jak švestky po dopadu, přitom jediný, kdo může léčit ostatní, je medik, toho času většinou už taky pod drnem.

Udělal sem ten sk****nej checkpoint, uuuááá!!!

Vám pak nepomůže obligátní chvilka v klidu, ale buď právě medik na zavolání (při léčení kolegů kolem nich běhá jak moucha na plotýnce, takže se kurýrování často vůbec nepovede), nebo v horším případě krvácení použití lékárničky, což vám zabere dobrých 20 sekund, v přestřelce mnohdy na prahu smrti. Realita je v Dragon Rising tak daleko, že zásah do ruky vám nedovolí přesné cílení a kulka v noze zase zabrání rychlejšímu pohybu – až do úplného vyléčení, které je zoufale pomalé. Asi nemusím připomínat, že přímý zásah do těla nebo hlavy jedinou kulkou většího kalibru je vždy smrtící – bez výjimky!