Recenze Spec Ops: The Line

Možná si ještě pamatujete na někdejší vcelku úspěšnou herní sérii Spec Ops, toho času řadu stříleček na počítače a konzole, které ale velkou díru do světa věru neudělaly. Nový Spec Ops: The Line ale kupodivu nemá s předchůdci stejného jména jinak vůbec nic společného, jedná se o zcela novou a samostatnou hru pod podobným názvem, jakkoli také spadá do žánru akčních stříleček z pohledu třetí osoby.

Hra vás také přenese do zcela odlišného a daleko vyprahlejšího světa bývalého pouštního ráje Dubaje, který ovšem postihla písečná bouře ohromných rozměrů, jež pohřbila nejen část místního obyvatelstva, ale žel i skoro celou jednotku amerických vojáků, která měla město evakuovat. Alespoň to tak vypadalo do té doby, než po půl roce dorazil podivný rádiový vzkaz. Proto do akce vyráží nejprve malá tříčlenná průzkumná jednotka Delta Force, aby našla přeživší a dokončila evakuaci města, pohřbeného pod miliony tun písku.

První pohled na kdysi tak zářící metropoli bohatství a luxusu bere dech. Ani ne tou smutnou krásou mrakodrapů v dáli, ale spíše tušením té nezměrné katastrofy, kdy nenadálá bouře zalila dříve mocné město pískem a jeho nižší části zcela smazala z povrchu zemského. I přes to mrazivé napětí, jestli vůbec naleznete někoho živého, ve vašem týmu ještě panuje dobrá nálada. Kolegové vtipkují, a když vás poprvé přepadne místní domobrana, tak ji zmáknete s prstem v nose a jde se dál. Jenže to všechno se má zcela nenávratně změnit...

of

Caption

Attribution

Jakkoli je hra svým pojetím jednoduchá koridorová střílečka, tak její příběh snese hlavně v poslední třetině hry už přísnější měřítka. Během putování patnácti kapitolami jednak projdete po svých Dubaj křížem krážem (bohužel se do rozmanitějších lokací jinam nepodíváte), ale hlavně se stanete svědky nepříjemného probuzení triumvirátu hlavních postav z vaší jednotky, když postupně přicházíte na kloub mrazivým zjištěním, že Dubaj není a nikdy nebylo tak mrtvé město, jak se myslelo, a že zde navíc probíhá velmi krvavá občanská válka mezi dvěma americkými frakcemi.

Zbytky původního evakuačního kontingentu i agenti CIA tu mají každý své vlastní zájmy, jež samozřejmě nemají s pomocí civilnímu obyvatelstvu nic společného a na vás je kolikrát zvolit, na čí stranu se přidáte, což jsou vždy velmi nesnadná rozhodnutí, která ani nemohou být nikdy správná. Však vám hra několikrát dá nůž na krk, jestli zabít tamtoho či onoho, ale jakkoli se rozhodnete, stejně spějete k hrůznému konci ve znamení šílenství a přeludů, jimž zákonitě podlehne každý rozumný tvor, jenž se vlastní či nevlastní vinou zaplete do nějakého masakru, kterých se zde stane velmi mnoho.

Vaši jednotku to samozřejmě neobejde, takže pokud mohu vyzdvihnout jednu nejpovedenější vlastnost The Line, určitě to budou na střílečku naprosto geniálně vykreslené charaktery hlavních hrdinů, s kterými se na jejich děsivé proměně z veselých vojačisek na zbědované a psychicky zcela zlomené válečné invalidy na jejich pouti dokonale ztotožníte! Což, znovu opakuji, není u akčních stříleček moc časté.

of

Caption

Attribution

Je tak možná škoda, že se celé soukolí příběhu roztáčí velmi pomalu, a když to začíná teprve pořádně odsýpat a začnete hltat každý další okamžik, byť se svých dalších kroků možná i děsíte, tak to celé utne snad až moc překombinované finále, kde vás sice nečeká žádný profláklý mega boss s miliony životů a miliardami pohůnků, jak to jinde bývá zvykem, ale psychedelické vyvrcholení, kdy každá vaše volba (a jedna zásadní tu znovu je) je pohříchu ta špatná a vy se potácíte v prázdnu mezi přeludem a skutečností. Přitom vám celé putování podle jedné ze čtyř obtížností zabere tak maximálně 6-7 hodin, přičemž na ten nejlehčí stupínek budete hotovi dokonce už o dvě hodiny méně.

Stále probíhá naše soutěž o trička a plné hry Spec Ops.

Neřekl bych ani popel, kdybych se celou, byť velmi krátkou herní dobu, tak skvěle a mrazivě bavil a bál zároveň o své další kroky, ale zhruba do deváté-desáté kapitoly se prakticky nic neděje. A když už se něco děje, tak to nudí jako tucty podobných konkurentů. The Line totiž převzala zavedený koncept jediného a dost úzkého koridoru bez možnosti volby vlastní cesty, kterým chvilku putujete, chvilku střílíte do vykosení všech protivníků, znovu putujete, znovu střílíte, a tyto bloky se pravidelně střídají, takže jsem později už věděl, že ujdu tři sta metrů a támhle na duně se začnou kolem nás zase rojit.

Přitom, když nevystřílíte úplně komplet útočníky, tak vás hra nepustí dále. Takže se mi stalo, že jsem kolem sebe kromě desítek mrtvol (za celou hru vaše trojička zlikviduje snad celé osazenstvo formátu okresního města) neviděl už ani živáčka, ale nemohl jsem najít žádnou cestu ven z budovy. Až po čtvrthodinovém pobíhání jsem uviděl posledního zbloudilce napasovaného mezi stoly v rohu, který se nemohl pohnout a jen sebou cukal jak sumec na háčku. Až po jeho pacifikaci se najednou otevřely vytoužené dveře dál. Ty zadní se samozřejmě za vámi neúnavně zavírají...

of

Caption

Attribution

Nemůžu ale tvrdit, že koření zdejšího putování, tedy souboje a přestřelky, nejsou zábavné. Naopak, zdejší bitky si královsky užijete jak díky praktickému pomocníkovi zaměřování (na joypadu se vždy hodí), tak hlavně vcelku funkčnímu krytí a rozsáhlým možnostem pohybu při boji. Sice zde chybí plazení a skok nahrazuje daleko méně intuitivní kontextový příkaz na přelézání či seskočení, ale z krytu se lze prakticky vyklánět, dokonce střílet i přes hlavu, přehazovat pohled mezi rameny, a pokud zasprintujete k překážce, voják se automaticky skloní, nebo za ní rozkopne schovaného nepřítele.

Už jste viděli včerejší videospeciál o emocích ve Spec Ops?

Podobně brutální jsou i dokončovací výpady zraněných nepřátel, však v celé hře krví rozhodně nešetří, a to i na straně civilní. Tímto slabší nátury varuji před několika až nechutnými momenty, které se mnou rozhodně zacloumaly. Nálepku od osmnácti let bych tentokrát bral smrtelně vážně! Na druhou stranu vtipně se tvůrci popasovali s všeobjímajícím a stále hrozícím pískem, který vás v podobě menších písečných bouří bude i nadále sem tam "otravovat". Když někde uvidíte drobné pramínky sypaných zrníček, tak vězte, že se vyplatí tím směrem zacílit zbraň, protože vesměs skleněné výplně takto narušíte a valící se lavina dokáže pohřbít celé kvantum dotěrných nepřátel, které tak vyřešíte v okamžiku.

Však často narazíte i na solidně interaktivní objekty v prostředí. Je to sice jen na pevně daných místech, ale i tak jsou pohledy na kácející se palmy, tříštící se sklo a skleněné střechy s vojáky nahoře, nebo výbuchy nádrží a sudů s chemikáliemi úchvatné, což vše graduje ve výborné misi za rotačákem ukradeného Blackhawku, s jehož pomocí doslova rozmetáte na cimpr campr jeden celý mrakodrap i s jeho nepřátelským osazenstvem. Ostatně těch pár úrovní na palubě vrtulníků si skvěle užijete v čisté akci s monstr výbuchy - patří mezi nejlepší části hry!

Je škoda, že takovýchto povyražení s dostatkem účinné munice mimo stálé pěší mise není vícero, protože skoro stále čelíte akutnímu nedostatku střeliva do dvou nesených zbraní, byť s možností zabírání po padlých. To ale považuji za výborný prvek pro napínavější atmosféru a mírně vyšší obtížnost, na dnešní poměry už jemně náročnější díky faktu, že vydržíte jen minimum zásahů a ihned se poroučíte. A to častokrát velmi rychle i přes tradiční navrácení plného zdraví při chvilce klidu v krytu.

Je ale obrovská škoda, že nelze celé putování obsáhnout také v kooperaci. Sem by se prostě náramně hodila. Vzpomněl jsem si na ni skoro vždy, když jsem spolubojovníkům rozdával rozkazy, na který cíl mají zaútočit, kdy vrhnout oslepující granát, nebo pokyn k vykurýrování AI kolegy. Takhle se domlouvat s živými hráči, joj to by byla lahoda! Malou náplastí na to snad bude pozdější bezplatné kooperativní DLC. Další výtky bych měl i k ne zcela přesnému míření, které hapruje vlastně stejně, co nedávný Sniper Elite: V2. Podle výhledu tak vidíte svůj cíl, ale kulky stejně jdou do překážky vedle, což je třeba v případě střelby z RPG či granátometu pro vás vždy fatální.

Ostatně ani zvuky zbraní se moc nepovedly, k těm reálným mají dost daleko a osobně bych v jejich případě moc nesázel, že je tvůrci nahrávali na střelnici. Nicméně vedle toho je hudba, správně kořenící přestřelky, příjemná a pěkně hustí už tak napínavou atmosféru. Na druhou stranu kvituji možnost přeskakování videí a vtipnou vložku v úvodních titulcích, kdy se mezi tvůrci objeví i váš gamertag jako speciální host.

Po dohrání singl kampaně máte k dobru možnost absolvování jakékoli kapitolky znovu, třeba pro vysbírání zapomenutých předmětů z dob přírodní katastrofy, skrze něž si lépe poskládáte střípky mozaiky tehdejší písečné apokalypsy, nebo se nabízí ještě multiplayer, jenž tu ale na první i druhý pohled hraje jasně druhé housle. Hromadná hra běžela i před vydáním hry, takže jsem se věnoval i této složce, nicméně nic než nenáročnou odreagovávačku bych tu být vámi nehledal.

Půl tuctu map vychází z lokací kampaně, stejně jako nastíněný souboj dvou frakcí v šestici obyčejných režimů, v nichž jsem nic nového a neokoukaného nenašel. Kromě známých tříd střelce, zdravotníka a odstřelovače ale zaujmou silnější postavy důstojníka a hlavně opancéřovaného minibosse ze singlu, jehož jsem si překřtil na Prolomitele. Jeho pomalost je vykoupena extrémní palebnou silou a silnou odolností, nicméně tuto třídu si hned tak neodemknete. Mapy lze procházet na zkoušku i v osamocení a i zde hraje svoji roli nevyzpytatelný písek, což je asi jediná unikátní vlastnost multiplayeru oproti zavedené konkurenci, pokud pominu hbité přesuny mezi domy na kladce. Každopádně vše zchlazuje nicotný počet osmi hráčů v jedné seanci, což je i na konzolové poměry opravdu velká slabota a mapy jsou tak krapet prázdné.

Spec Ops: The Line vychází v pátek 29.6. pro PC, PS3 a X360 v angličtině.

koupit z Xzone