Recenze Dishonored

Zvolte lehkou obtížnost, nenechte ani na moment zaschnout krev na vaší čepeli, dlabejte na vedlejší úkoly, ignorujte jedinečný svět kolem a skutečně budete mít hotovo za jeden delší večer. Gratuluji, právě jste dokončili nový titul od francouzských Arkane Studios. O Dishonored jste přitom skoro nezavadili...

Hrajte naplno

Kouzlo Dishonored objevíte až v případě, že celý ten delší večer či dva věnujete každé z devíti rozsáhlých misí. Volnost servírují autoři plnými hrstmi, dávají vám jeden cíl a milion způsobů plnění, avšak jen výjimečně si budete připadat ztraceni či zahlceni. Srovnání se Skyrimem je na místě. Ostatně, i zde můžete strávit snad hodiny pročítáním všude možně roztroušených knih, které půvabně dokreslují kulisy Dunwallu, temného a doslova zamořeného industriálního velkoměsta.

Dámy a pánové z francouzských Arkane Studios sice nestvořili jeden velký přístupný svět, ono devatero misí je kvůli příběhu dávkováno v jasném pořadí a s dělícími návštěvami v "základně" rebelů, kde lze poklidně konverzovat i nakupovat. Přesto si díky nabízené svobodě nejednou budete připadat jako během questování pro jakousi steampunkovou odnož zlodějské guildy z Elder Scrolls. Snad jen ty loadingy při přecházení mezi oblastmi pocit z otevřenosti malinko kalí, ale to nic nemění na faktu, že od začátku do konce mise můžete v rámci jejího dějiště chodit/běhat/skákat/lézt de facto kdekoliv a kdykoliv.

of

Caption

Attribution

V drtivé většině úrovní máte za úkol zbavit se té které osoby, vždy okupující nějakou vysoce položenou příčku ve zdejší zkorumpované a pokrytecké společenské hierarchii. "Zbavit se" nezaznělo náhodou. Třebaže se ujmete role Corva Attana, známého též jako Lord Protector, osobní bodyguard zavražděné císařovny, štvanec a nadpřirozený vrah, nemusíte za celou dobu uronit jedinou kapku červené.

Pro dobrý úsudek o hře sledujte také prvních více než 20 minut hraní od začátku v HD nebo exkluzivní HD video z pozdější mise Dishonored (pozor možné spoilery).

Geniálně svobodné

Právě v těchto situacích vyvstává genialita designu misí Dishonored nejvýrazněji. Nejenže k vašemu cíli vede nespočet různých cest - po střechách, v kanálech, vedlejšími chodbičkami, větracími šachtami, nebo klidně i hlavním prostranstvím - on existuje i nespočet způsobů, jak se s vaším cílem vypořádat. A vůbec nemusí být násilné!

Jen to chce být vynalézavý a důsledný, alternativní řešení se zpravidla odkryjí až pečlivým prozkoumáváním prostředí, v základu po vás totiž hra chce jen prostou eliminaci. Takhle alternativně jsem třeba odstranil podlého vládce Dunwallu, když namísto buranského vtrhnutí do jeho ložnice, kterážto varianta by byla mnohem rychlejší a jednodušší, jsem se seznámil s dunwallským hlasatelem, který prozradil, že bídný lord ve svém sejfu uchovává tajné nahrávky, v nichž se přiznává k úmyslnému vypuštění morových krys. Vypuštění takové nahrávky do éteru pak briskně jeho politickou kariéru ukončilo.

of

Caption

Attribution

Hrát Dishonored vynalézavě a tiše je tak ve výsledku neskonale uspokojivější, než přistupovat k němu jako k rubanici a střílečce (už teď se YouTube plní tuze zajímavě řešenými úkoly, bok po boku s úctyhodnými speedruny). Za svůj průchod jsem nezabil jediný primární cíl mise, vedlejší řešení byla vždy lákavější a zajímavější. A co teprve vedlejší řešení vedlejších úkolů! Stejně mírumilovně jsem si počínal i s řadovými strážci. Jen jednou mne závěrečné statistiky překvapily hlášením jednoho mrtvého, ačkoliv přímo jsem nikomu na smrtelnou postel nepomohl. Jenomže ono stačí uspaného vojáka hodit do temného kouta, kudy se občas prožene hejno dravých krys, a během pár vteřin z něj zbudou holé kosti…

Konce podle vašeho snažení

Plíživé hraní si žádá trpělivost, ale hra se vám odmění šťastnějším koncem a menším počtem nepřátel, neb logicky usuzuje, že když nebudíte moc pozornosti, není třeba výrazně zesilovat bezpečnostní opatření. Nutno ovšem dodat, že dunwallští muži zákona nepatří mezi nejbystřejší. Sice si vás, na rozdíl od Thiefa, všimnou i ve stínech, ale jinak jsou docela pidlovocí a hluší. Vidí odhadem na třicet metrů, klidně tak můžete na konci dlouhé chodby někoho rdousit a jeho bezvládným tělem házet o zem, zatímco jeho kolega na opačném konci se bude nadále hrabat v rozkroku, klábosit nebo pokuřovat. Zároveň je zvláštní, že na rozbití skla NPC reagují, ale na otevírání hlasitě vrzajících vrat již nikoliv. Vyšší obtížnost vnímavost hlídek zlepšuje, ale stále jsou jednou nohou v Jedličkově ústavu.

Dishonored je prostě hra, ne autentický simulátor vraha (což je, když to člověk takhle napíše, asi dobře, ale naučit Corva šplhat po okapech přeci jen mohli). Logicky autoři museli udělat několik ústupků od realismu směrem k zábavě, aby se jim i na těžkou obtížnost povedlo udělat náročnou, leč nadále férovou a nefrustrující stealth záležitost.

První tiché dohrání mi zabralo třináct hodin. Ačkoliv se mi za tu dobu povedlo posbírat drtivou většinu run a kostnatých přívěsků zlepšujících Corvovy schopnosti, mincí jsem napaběrkoval sotva polovinu (bál jsem se běhat mezi morem znetvořenými individui, přiznávám). Navíc na sebe musím prásknout, že pár misí jsem měl už nacvičených z různých novinářských akcí a předem tak věděl, co, kde a jak udělat.

Znovu a jinak

Zásadní každopádně je, že co nejdříve Dishonored s chutí rozjedu nanovo, nyní coby krutý zabiják. Řeč je přeci o hře s dost možná nejlepším first-person bojovým systémem, který logicky staví na Dark Messiah of Might & Magic a nikdy nevydaném The Crossing, leč je přesnější i intuitivnější.

Vždyť za jedno dohrání sotva stihnete pořádně otestovat slabou polovinu speciálních Corvových schopností! Teleportování, pohled skrz zdi, zastavování času a posedávání drobných živočichů pro kradmé průchody jsem si užil habaděj, ale ani jednou nedošlo na katapultování nepřátel poryvy větru, vyvolávání rejů agresivních krys, nebo upgradování pistole - RPG systém je zde dostatečně robustní na to, aby minimálně dva průchody hrou byly diametrálně odlišné.

Na místě je srovnání s Mirror's Edge. Jeho parkourové mechaniky by se od Dishonored mohly učit. Šplhání, skákání, běhání a neskonale užitečné teleportování ze střechy na střechu je ve francouzském podání prostě skvělé. Vlastně takřka bezchybné! Nebýt problematického vylézání z vody. Ale jmenujte mi jednu jedinou hru, kde by pohyb ve vodě bezchybný byl…

Skvělé, ale povrchní?

Samotný akt hraní Dishonored je nevídaně svěží, vypiplaný a zábavný, ovšem když se člověk od monitoru zvedne, zavzpomíná a zapřemýšlí, bude mít problém hledat v právě prožitém hlubší smysl. Spíše než o vyložený zápor jde o nenaplnění očekávání. Dishonored nedrnká na stejnou strunu jako např. nedávný Spec Ops: The Line, neobsahuje takový přesah ani poselství, a jeho příběh, ačkoliv zasazený v originálním světě, je vlastně tuctový a velice předvídatelný. Navíc jsem nebyl ochoten přistoupit na premisu osobní pomsty (hlavní to smyčka celé hry), neb Corvo je němým pablbem, jenž si v úvodu bez špetky odporu nechá nakálet na hlavu, a s takovým typem protagonistů mám problém se ztotožnit. Tady už jsem ovšem zaplul do vod tuze subjektivních.

Různé odkazy na okolní říše nebo celé to zdejší nadpřirozeno každopádně značí, že zdejší univerzum rozšiřovat evidentně lze, že autoři rozhodně ještě mají co říct. Tím spíše jim slouží ke cti, že přišli s parádním, doslova gradujícím finále, které děj uspokojivě zakončilo!

of

Caption

Attribution

Dishonored vyšel pro PC/PS3/X360 právě dnes, přičemž VŠECHNY verze mají české titulky a manuál. Xzone vám do rozebrání zásob navíc ke hře přidá i originální tarotové hrací karty s motivy Dishonored včetně manuálu a také bonusové DLC "Shadow Rat Pack" s třemi novými schopnostmi a 500 mincemi pro nákupy do začátku.

Koupit na Xzone

Byla by koneckonců škoda se do světa Dishonored nevrátit, umělecký ředitel Viktor Antonov přišel s originálním zasazením, které ne náhodou připomíná City 17 z Half-Life 2. Nuzné obyvatelstvo je utiskováno velrybím olejem poháněnou technologií jako z jiného světa, sirény houkají, a zoufale prchající občany nemilosrdně decimují vysocí strážci zvaní "tall boys". Jeden velký rozdíl by tu ovšem byl - Dishonored vypadá jako rozpohybovaná malovaná karikatura, jejíž prohlížení podbarvují excelentní zvukové efekty i dabing. Hudbu, smyčcovou, uslyšíte jen výjimečně.

Jak už víte, Half-Life 2 je jenom jedním ze zdrojů inspirací pro Dishonored. Ani v jednom případě nemůže být řeč o vykrádání. Ať už se vám líbil Deus Ex, Thief, BioShock, nebo všechny dohromady, líbit se vám bude i Dishonored. "Líbit" je vlastně ještě hodně slabé slovo.