Skip to main content
If you click on a link and make a purchase we may receive a small commission. Read our editorial policy.

Mafia II

Takže jak dopadla?

Recenzovat hru jako je Mafia II musí být vyloženě radost. Stačí jen přežít líté redakční boje o review kód, ve kterých hraje svoje i lstivost a silný hardware (interní vtip), vlastní text už se pak píše skoro sám. Konečně spoustu věcí lze i vynechat, vždyť domácí hráči ví o životě Vita Scaletty první poslední. Stejně tak je asi zbytečné vzpomínat na osm let starou Mafii, jež to všechno začala – peripetie Tommyho Angela si v našich končinách předpokládám každý hráč zažil minimálně jednou. Dva týdny staré demo dvojky máte jistě také projeto křížem krážem, zbývají tedy jen zážitky z plné verze. Ani přes masivní marketing kupodivu Mafia II doposud nespotřebovala veškerý svůj střelný prach, což je pochopitelně dobře. Ba co víc, v rukávu jí zůstala ještě dostatečná zásoba překvapivých trumfů a rozhodně je co objevovat.

Potěší třeba už jen parádní intro, které vás v mžiku uvede do situace. Dospělý Vito v něm listuje albem fotografií a vzpomíná, jak před lety emigroval s rodiči a malou sestrou z domovské Sicílie do Ameriky, za lepším životem. Jistě, pro sedmiletého chlapce musely být první momenty po příjezdu do přístavu velmi silné, ovšem úvodní představení Empire Bay bude v podání 2K Czech vpravdě ohromující asi pro každého. Široké ulice, rušný provoz na nich, všude nablýskaná auta a na každém rohu mrakodrap...

Avšak vystřízlivění z amerického snu přišlo pro rodinu Scaletti velmi záhy. Svůj nový domov našla v zaplivaném italském ghettu, jehož chudoba ostře kontrastovala s báječným světem jen o pár bloků dál. Přestože otec dřel za pár dolarů v docích, z těžkého života v bídě se prakticky nedalo vymanit, ostatně tatík většinu výdělku propil. Mladý Vito samozřejmě bláhově snil o něčem lepším a jelikož trávil spoustu času na ulici, brzy došel k poznání, že poctivý život a dodržování zákonů jsou jen pro hlupáky. Spolu s nejlepším kamarádem, uřvaným chuligánem Joem Barbarou, se tak vydali na cestu zločinu – při pozorování bohatých mafiánů z italské čtvrti snad ani neměli na výběr.

Jak se z Vita stal gangster, to koneckonců všichni dávno víme a známe také následky tohoto rozhodnutí. Jisté přepadení klenotnictví nedopadlo zrovna podle plánu, načež náctiletý pan Scaletta mašíroval do války. Buď armáda, nebo kriminál. Vitův návrat z vojny, byť jen krátký – v podobě dovolenky na zotavenou, ale zdaleka není to první, čím vás Mafia II přivítá. Zdá se to až nemožné, nicméně doopravdy se podařilo utajit, neprofláknout a nevykecat samotný úvod hry, kdo tudíž čekal vojína Scalettu na schůdcích vlaku, bude první kapitolou patrně velmi překvapen.

Jelikož nemíním hru nikomu kazit, více k ději už neprozradím, na každý pád se připravte na mafiánskou klasiku a pomalý postup ve zločinecké hierarchii. Hlavní hrdina rozhodně není žádný svatoušek a prvotní potřeba splatit dluh po otci jistě nebyla záminkou pro dráhu zločince. Tu si Vito vybral už dávno a s Joem nehodlají ze svých zájmů (silné pití, rychlá auta, lehké ženy) nikterak slevovat. Příběh není vůbec špatný a tradičně v něm nechybí ani pár překvapivých odhalení, nějaký ten zvrat a kdo ví, možná potkáte i staré známé z první Mafie.

Zatímco s Tommy Angelem jsme se ovšem mohli sžít a sympatizovat hned od začátku, Vito Scaletta nepatří zrovna k dobrákům od kosti, když sleduje především své vlastní zájmy. Chvílemi působí skutečně jako voják a dělá to, co mu kdo poručí. Tak jako tak, skrzeva báječně zpracované animace a in-game filmečky se do ulic Empire Bay velmi snadno ponoříte. Neherním sekvencím v podstatě není co vytknout, vše je výborně zahrané a zrežírované. Postavy i dialogy působí maximálně živě, reálně a nenuceně, stejně jako střihy a práce kamery.

Po stránce herní je Mafia II velmi lineární a (nejen) z toho důvodu bych jí jen nerad srovnával se zdánlivou konkurencí, se sérií Grand Theft Auto. GTA je totiž čistý sandbox - velké hřiště, kde může hráč předvádět všelijaké skopičiny - kdežto Mafia sází na silný příběh a dějovou linii, s městem jen coby kulisou. Jízda autem a vůbec volný pohyb po Empire Bay funguje prakticky pouze jako pojítko jednotlivých misí, pakliže nejsou tyto do ulic města vytaženy. Jak známo, v několika případech to splněním úkolu ještě nekončí, zmiňme kupříkladu známou honičku v autech, po nastražení bomby v hotelu, nebo neúspěšný prodej pašovaného zboží přímo z korby náklaďáku.

Většinou si ale naše zločinecké duo udělá svoje a v rámci hesla „po práci legraci“ zapadne do putyky, baru, případně bordelu. Typický den mafiána Vita začíná vesměs v posteli, odkud ho vytáhne zvonící telefon. Pak následuje „brífink“, rozumějte válečná porada, situovaná do některé z hospůdek. Empire Bay ovládá několik rodinných klanů a každý má svoje teritorium i oblíbený podnik. Po příjezdu si Vito a Joe vyslechnou zadání, pár tipů jak akci ideálně provést a jdou hned na věc. Kšeftíky bývají pochopitelně různorodé, v rámci zachování alespoň nějakého překvapení, vzpomenu záležitosti typu likvidace nepohodlné osoby, menší i větší krádeže a zbavení se nepohodlné mrtvoly.

Pakliže vše proběhne hladce, zbývá už jen vyřídit „debrífing“ (aneb zaskočit zpět do baru, s dobrou zprávou) a kluci mají takříkajíc volnou zábavu. Jenže město neskýtá herního vyžití zrovna vrchovatě, což ostatně prezentovalo nedávné demo. Já většinou hned upaloval domů a do hajan, maximem bylo doplnění zdraví díky pivku či sendviči. A abych se nezdržoval, posloužila mi nejčastěji lednice. Ano, je tu prostor věnovat se koníčkům, Vito může jen tak pro radost krást auta, nechat si je upravit v dílně a pak je hromadit v garáži. Každý příbytek (v rámci dějových kotrmelců vystřídáte asi čtyři byty) ji má k dispozici a s ní i deset parkovacích stání.

Stejně tak si lze užít trochu života, zajít mezi lidi, a dát si něco na zub. Tu v bufetu, tu na ulici ve stánku a jindy třeba v lepší restauraci. Modemani se zase vyžijí v prodejnách s oblečením a salonech, pořízením nového obleku, dlouhého kabátu s kloboukem, případně jen ležérní rozhalené košile, doplněné navrch koženou bundou. V rámci rozptýlení můžete také zkusit štěstí u Mika Bruskiho na vrakovišti, zajet se dá i k Dereku Pappalardovi do doků, ale většinou jsem od nich slyšel jen „teď pro tebe nic nemám, zkus se zastavit později“. A jelikož šroťák i přístav jsou poněkud z ruky, možnosti přivýdělku jsem využil vlastně až v závěru, kdy je potřeba obstarat větší peněžní částku a hodí se každý dolar.

Záleží samozřejmě na každém, jak k Mafii II přistoupí. Nevylučuji, že nějaké „málem vedlejší“ mise v Empire Bay jsou. Já ale při prvním hraní sledoval čistě příběhovou linku a postupoval přímočaře od kapitoly ke kapitole. Oblečení jsem měnil, až když nebylo zbytí, ono se vážně hodí zbavit statusu hledané osoby, pakliže nechcete rozpoutat válku a zaplést se do přestřelky s policií. A auto opravoval (potažmo přelakoval a změnil značku) pouze za předpokladu, že šlo o nějakou lepší káru – ať už vzhledově, nebo co se jízdních vlastností týče. Piplat se s vozem, aby mi ho v zápětí někdo naboural, mi přišlo zbytečné. Při Vitově stylu života (i řízení) není k havárii nikdy daleko a na ulicích se vždycky nějaká náhrada najde.

Ani jedinkrát jsem netankoval. Benzínu je dostatek a nikdy se nejede tak daleko, abyste museli zajet k pumpě ( i když benzín se opravdu spotřebovává). Nepřepadal jsem ani obchody, k mé první loupeži došlo až na konci příběhu (již zmíněná fáze Vito shání prachy) a protože to za ty nepříjemnosti opravdu nestojí, zůstal jsem raději u kradení aut pro Mika. Extra zlákat jsem se nenechal ani pozlátkem v podobě časopisů Playboy. Vlastně jsem sbíral pouze ty, o něž mé oko zavadilo – bývají vesměs pohozené na klidnějších místech, občas ale plátek se zajíčkem na obálce zahlédnete i ve víru přestřelky. Je mimochodem zajímavé, že se Playboye nacházejí prakticky ve všech kapitolách hry, přitom Heffner vydal první číslo až v roce 1953 ;)

Čeho si naopak užijete měrou vrchovatou, jsou akční pasáže plné střelby a bortícího se okolí. Vito bere takřka na všechnu práci Joea s sebou, respektive obráceně – Joe je tady ten mazák a liška podšitá. Hráče tudíž neustále naviguje, popichuje a popohání, díky čemuž má hra velký spád a svižné tempo. Na prohlídku zákoutí věru nebývá čas, parťáci totiž nezahálejí a i kdybyste snad chtěli někde vyčkávat zašití za hromadou beden, kolegové vyčistí prostor za vás. Byť za cenu hromady nadávek na vaši hlavu. Přestřelky jsou jaksepatří dynamické a řekl bych ve stylu Gears of War se všemi pozitivy i negativy z toho plynoucími.