Wii Sports Resort

Šestým pánem na holení je ping pong. Jde o poměrně přesnou simulaci, které ovšem chybí jedna podstatná věc – rychlost. Chování míčku a rotace, kterou dodáváte pomocí nastavení pálky (WiiMote) je naprosto dokonalé, ale skutečný zážitek kazí právě pomalý pohyb míčku. Přesto se mi ping pong společně s lukostřelbou a kánojemi jeví jako jedna z nejlepších her pro dva a více hráčů z celého balíku.

Následující dva sporty jsou pouze variantami na původní hru. Jde o golf a bowling. Pro golf jsem nějak nenašel pochopení, ale to je způsobeno tím, že mám doma Tiger Woods 2010, což je jednoznačně nejlepší golfová hra na všech platformách a zároveň jedna z nejlepších her pro Wii celkově. Ty, kteří Tiger Woods 2010 nemají alespoň potěší, že jsou na výběr dvě hřiště. Původní z Wii Sports a úplně nové. Bowling je potom v podstatě totožný se starším bráškou, jen o něco přesnější a výhodu mají opět jedinci, kteří ho hrají na skutečných drahách. V hospodě jsem i přes několikaměsíční praxi s původní hrou dostával na frak od bowlingových harcovníků.

Deváté jsou vodní skůtry. Mám s nimi podobný problém jako s vodními lyžemi. Ačkoliv je vizuální a fyzikální zpracování docela věrohodné, ovládání je postavené na hlavu. V rukou držíte WiiMote a nunchuk, tak jako řidítka skůtru a jejich nakláněním zatáčíte. Jenže na skutečném stroji cítíte odpor, využíváte naklánění celého trupu a tak zdejší simulace působí moc jednoduše. Navíc po pár jízdách pochopíte základní princip a už se nemáte proč vracet.

To desáté kánoe jsou o něčem jiném. Sám bych si je sice nikdy nezahrál, protože bych si připadal jako magor, ale v až čtyřech hráčích se pořádně zasmějete. WiiMote slouží jako pádlo a vy se střídavým zabíráním na levou a pravou stranu snažíte udržet na bójkami vyznačené trati. Na ní jsou v určitých místech natažené jakési pásky a ten kdo je projede první, získává bod. Nevěřili byste, jaké veselí nejen mezi závodníky, ale i přihlížejícími, vaše snažení vyvolává. Tahle hra je prostě bžunda, jen se nesmíte bát si ze sebe udělat srandu. Navíc existuje i varianta, kde sedíte v jedné lodi za sebou a jako tým musíte pokořit nejlepší čas.

Jedenáctá v řadě je cyklistika. Přiznám se, vyzkoušel jsem jí jednou a vícekrát jsem se k ní nevrátil. WiiMote a nunchuck držíte sice v rukou, ale tváříte se, že jsou to vlastně nohy na pedálech. Pro nabrání rychlosti musíte pravidelně „šlapat“. Dá se i brutálně zrychlit, jen si musíte hlídat svou výdrž.

Poslední jsou letecké sporty. Jedná se o tři varianty. V první z nich objevujete taje ostrova na němž se odehrává celý Wii Sports Resort. Jednoduše hledáte terčíky, za jejichž průlet dostáváte body. V dalších kolech se přidá prostřelování balónků. Docela nuda. Dogfight, tedy vzdušný souboj dvou letadel, je mnohem zábavnější. Každý stroj za sebou táhne balónek, do kterého když se protivník trefí, ubere soupeři jeden bod. Ten, komu zbyde nula bodů, prohrál. Poslední možností je skok s padákem, kdy se snažíte vytvářet skupinové pózy. Ovládání je v tomto případě velmi jednoduché, WiiMote nakláníte přesně tak, jak by se měl natáčet i trup skutečného letadla, pokud by mělo zatáčet daným směrem.

Toť přehled disciplín. Všechny jsou velmi jednoduché a okamžitě je pochopí i úplný nehráč. Menší problém s některými typy mají děti, protože WiiMotionPlus je pro ně už příliš přísné, co se přesnosti pohybu týče. Můj sedmiletý synovec v pohodě zvládal šerm, ale frisbee a lukostřelba pro něj byla moc náročná. Občas je potřeba WiiMotionPlus zkalibrovat, což se provádí jeho položením na desku stolu nebo na podlahu. Nintendo to ale s frekvencí kalibrace trochu přehnalo. U jiných her nejste nuceni kalibrovat v podstatě vůbec a pouze pokud máte pocit, že periferie nefunguje správně, máte možnost ji vrátit do pohody. Ovšem Wii Sports Resort vás nutí tento úkon provádět až příliš často. Většinou se tak děje při přechodu mezi disciplínami. A přitom ani po dvou hodinách zběsilého máchání mečem jsem neměl potřebu překalibrovat.

Jediné, co mohu ještě dodat je, že grafika se oproti Wii Sports podstatně zlepšila, v okolí sportovišť je vidět pohyb a střídají se denní doby. Jako celek působí audiovizuální zpracování velmi kompaktně a příjemně. Přibylo i několik krátkých skladeb, zejména při šermování se přidávají rychlejší rytmy. Naopak vůbec nepotěší absolutní vypuštění síťové podpory. Ach jo, Nintento, proč nám to děláš?