Letošní rok příznivcům válečních akcí na PC rozhodně přál. Hned z kraje roku přišel minimálně po stránce multiplayeru vynikající Battlefield: Bad Company 2 a letošní podzim patří především souboji Medal of Honor a Call of Duty: Black Ops. Vývojáři z Treyarchu se snaží překročit svůj vlastní stín a dokázat, že jejich výtvory nejsou pouhou výplní mezi díly série od Infinity Ward. Prostoru pro to však příliš neměli, protože mantinely série už jsou dávno nastaveny minimálně od dob prvního Modern Warfare (dále jen MW). Přesto se snažili pár věcí pojmout trochu jinak, něco zlepšit a přidat pár dalších herních režimů. Nevyvarovali se ale pár fatálních chyb technického rázu, kvůli kterým je ještě dlouho bude spousta hráčů proklínat.

Ani moje první setkání s multiplayerem nebylo zrovna z nejlepších. Ve zmatečném menu jsem měl chvíli problém se zorientovat a už vůbec se mi nelíbilo, že se z několika tisíc dostupných serverů načetly třeba první dva a víc ani ťuk. Čas od času se tahle situace zlepšila či ještě více zhoršila, což bych uživatelským komfortem rozhodně nenazval. V současné době vypadá již vše v pořádku, ale stále mám problém připojit se k nějakému serveru z hlavního menu bez načítání celého seznamu. Snad se taky někdy dočkám.

Novinkou oproti MW2 je podpora dedikovaných serverů a není tak problém, abyste si s přáteli založili svoji vlastní hru, vybrali některou ze čtrnácti map a jeden z jedenácti základních herních režimů. Vše můžete vyšperkovat o nejrůznější nastavení a nechybí samozřejmě ani populární hardcore mód, kdy na obrazovce nevidíte zaměřovací kříž, radar s mapou či stav nábojů v zásobníku. Zkrátka je vše pěkně jako ve skutečném boji.

Většinu času však nejspíše strávíte na hodnocených serverech, na nichž kromě zkušenostních bodů získáváte jakési peníze (CoD Points), za které nakupujete nejrůznější vybavení a odemykáte bonusové úkoly, přičemž v netradičních herních režimech o peníze můžete zase hodně rychle přijít. Všechno ale pěkně popořadě. Zkušenostní body slouží k postupu na vyšší úrovně, kdy se vám odemyká další vybavení a zhruba po získání desátého levelu získáte přístup do všech položek menu, kde si můžete svoji postavu libovolně upravovat.

Základem jsou, stejně jako v předchozích dílech série, vlastní třídy, v nichž si určíte primární a sekundární zbraň, perky, i vybavení jako jsou granáty, nášlapné miny a další drobnosti. Při startu hry si pak jenom vyberete, jestli máte chuť hrát spíše za ostřelovače či kulometčíka a nemusíte se tak zdržovat dalším nastavováním. Mezi zbraněmi najdete samozřejmě lehké samopaly, duální pistole, brokovnice, ostřelovací pušky a dokonce raketomet, který slouží především k sundávání otravných vrtulníků.

Mezi součást vybavení samozřejmě patří nejrůznější tlumiče, dalekohledy, red dot zaměřovače, granátomety a spousta dalších drobností. Perky obsahují např. rychlé přebíjení, schopnost tichošlápka, možnost ještě před smrtí zasáhnout pistolí svého protivníka apod. Oproti Modern Warfare 2 se tudíž nekoná prakticky žádná změna.

Stejně zběsilé jako minule bylo rovněž tempo každé hry. Výjimkou bylo pouze pár herních módů, které jsou rozebrány níže. Boj totiž probíhal na relativně malých mapách a nechtěných setkání jsem zažil více než dost. Častokrát jsem vyprázdnil zásobník do jednoho protivníka a během dobíjení mě už další soupeř skalpoval nožem. Bohužel k použití dýky nebylo potřeba žádný větší um a dokonce i na relativně velkou vzdálenost se z každého rychle stal perfektní řezník.

Reklama