RECENZE Hatred
Nenávist není žádná věda.
Někteří lidé prostě jen chtějí vidět svět shořet. Je to patrné, kdykoliv vyjde nějaká hra s otevřeným prostředím, založeným na naší realitě. Velice rychle se objeví zástupy těch, kdo začnou testovat jeho limity a vymýšlet co nejdivočejší a nejkrutější způsoby, jak se na daném světě a jeho obyvatelích podepsat. Za všechny případy stačí jmenovat umlácení prostitutky po poskytnutí jejích služeb basebalovou pálkou (a sebrání peněz, které jste jí předtím zaplatili, z její mrtvoly) nebo vražedné gangy v Černarusi, mučící ostatní online hráče zdlouhavým ponižováním, než je nechají umřít.
Není tedy nic zas tak zvláštního na tom, že někdo udělal hru, zaměřenou vyloženě na tenhle aspekt krutého násilí v realisticky vyobrazené současnosti. Ostatně podobné hry tu už v minulosti byly (nejznámější je Postal), nicméně technologie pokročily, vše vypadá zase o něco živěji. Navíc se lidem do podvědomí zapsalo pár nových, náležitě brutálních zločinů z reálného světa, které není těžké s podobnými hrami spojit. Ve výsledku lze tedy prohlásit, že Hatred možná není hra, kterou by hráči potřebovali... ale je to hra, kterou si zasloužili. Což ostatně potvrzuje i její relativní komerční úspěch (pár dnů byla tou nejžádanější na Steamu).
Ačkoliv jde v jádru o jednoduchou isometrickou střílečku (tzv. Twin Stick Shooter, jelikož ideální ovládání je přes ovladač, s jednou páčkou na pohyb a druhou páčkou na míření zbraní), zvolená zápletka a stylizace dělají z téhle hry něco... jiného. Bezejmenný antagonista v černém koženém kabátu, s dlouhými černými vlasy, hrubým hlasem a černočernými myšlenkami vám na začátku povypráví o tom, jak nenávidí celý svět a lidské červy, hodující na jeho mršině. Následně si nacpe oblečení zásobníky a granáty, popadne pistoli a samopal, popraví mučeného vězně ve svém sklepě, vykročí ze dveří svého domu... a spustí palbu do civilistů. O půl hodiny a sto mrtvol později lakonicky pronese "Nikdy by mě nenapadlo, že vyvraždit moje sousedy bude tak snadné."
V podobném duchu se pak nese zbytek hry, náležitě zahalený do černobíle stylizace, s výjimkou oranžových explozí. Původně jsem se obával, že hra bude mechanicky fungovat pouze jako nekonečný mód hordy, kde prostě odoláváte dalším a dalším vlnám policistů a vojáků, dokud nepadnete. Tak tomu nicméně není, hra nabízí několik poměrně pestrých úrovní, ačkoliv v nich pokaždé půjde jen o to střílení. Podíváte se tedy mezi obytné domy na předměstí, budete prchat před speciálním komandem kanalizacemi, odsoudíte (a popravíte) všechny "černé pasažéry" na palubě jedoucího vlaku, přidáte slovo (a granát) do politické demonstrace v centru, zajedete si pro zásoby do vojenské základny a čeká vás také velmi poučná exkurze do atomové elektrárny.
V každé lokaci budete mít za úkol vystřílet určitý počet civilistů a následně určitý počet ozbrojených složek, které dorazí na jejich obranu. Civilisté sice občas také vytáhnou nějakou tu zbraň, ale většinou budou jen v panice utíkat, což vás bude pěkně štvát. Jediný způsob, jak si můžete doplnit zdraví, je totiž pomocí dorážecího úderu na zraněného nepřítele - což je mnohem jednodušší s civilistou, než s ozbrojeným protivníkem. Často se tak dostanete do situace, kdy budete utíkat přes půl ulice, abyste konečně dohonili tu oběť, kterou potřebujete popravit, abyste se mohli vrátit zpět do skutečného boje tam, odkud jste vyběhli.
Dorážení obětí doprovází náležitá animace, na které vaše postava často vytáhne nůž. O to víc vás bude mrzet, že jej nemůžete používat při hraní, když vám třeba dojdou náboje. Ačkoliv jsou tyto animace pro silnější žaludky, je to způsobené spíš žadoněním oběti a kontextem než samotným činem. Plno her nám již ukázalo mnohem brutálnější animace zabíjení, byť tady je to samozřejmě podpořeno oním "realistickým kontextem".
Hra trvá zhruba tři hodiny a díky střídání prostředí se dá po tu dobu relativně slušně bavit, za což může místy úsměvná zápletka. Nemohu si pomoct, ale jakkoliv je to humor černý, vedlejší úkoly typu "zmasakruj pohřební průvod", "ukonči taneční párty v domě na rohu ulice" nebo "pročisti stádo v supermarketu" mě docela pobavily. Vděčí za to i občasným obměnám arzenálu, když plamenomet byl zajímavé překvapení, stejně jako vojenský jeep s kulometem. I díky docela velkolepé fyzikální destrukci a bortícím se zdím domů.
Nicméně na to, aby šlo o ucházející akční zábavu, si hra příliš podráží nohy dvěma klíčovými mechanickými chybami: umělou inteligencí a ovládáním. Vaši protivníci se často zasekávají o dveře ale i schody, na druhou stranu po vás ale dokážou střílet zpoza okrajů obrazovky, což se opravdu těžko předvídá. Teoreticky by to šlo řešit pomocí speciálního tlačítka pro přesnější zaměřování, které poněkud uvolní a zvedne kameru, ale bohužel to je doprovázeno poměrně křečovitou a nepřesnou kontrolou jejího směrování.
Zkoušel jsem hru hrát jak na ovladači, tak na klávesnici a myši. V obou případech se mi nedařilo přimět mou postavu, aby se chovala, jak jsem chtěl. Obzvlášť s ovladačem mi připadalo, že je jakoby uměle zpomalená a otočení se kolem své osy trvalo mnohem déle, než by mělo. To bych pochopil u FPS, ale ne tady. Ve výsledku jsem často umíral kvůli neférovým důvodům a to je nejhorší typ frustrace. Obzvláště když nejde o hru, která by člověka zas tak moc motivovala k postupu. A obzvlášť v přítomnosti omezeného checkpointového systému (checkpointy jsou většinou jen dva na misi a i ty dva si musíte zasloužit plněním vedlejších úkolů.)
Hatred vyšlo začátkem června pro PC jen digitální distribucí za 16 eur na Steamu a na domácích obchodech za 399 Kč.
koupit na Muve.cz nebo Xzone.
Sečteno podtrženo, Hatred je prostě průměrná střílečka se slušnou stylizací, působivou fyzikou a poněkud kompromitovanou hratelností, která ale není vyloženě rozbitá. Někoho samozřejmě může stylizace zaujmout natolik, že si hru užije víc než jiní. Rozhodně bych ale nebral vážně poplašné výkřiky, že je to hra vyloženě nebezpečná: je to střílení jedniček a nul, stejně jako všechny ostatní akční hry. Pokud si v ní někdo najde něco víc nebo ho k něčemu inspiruje, neměl to v hlavě v pořádku už předtím a došlo by k tomu tak jako tak. Reálný svět kolem nás je plný nenávisti a dostáváme "dostatek" inspirace k podobným věcem z něj. Arkádovitá průměrná střílečka je proti tomu naprosto bezvýznamná.