Killzone 3
Místy spadne čelist, jindy zamrzí.
Král je mrtev, ať žije král. Hitlerovský vůdce Scolar Visari je mrtev, ale jeho fašistický národ je o to agresivnější. To jsou špatné zprávy pro všechny lidi v galaxii, ale především pro skupinku přeživších vojáků ISA, která troufalý úder na nebezpečného diktátora podnikla. Prořídlá jednotka, včetně Seva a Rica, se nyní zoufale snaží dostat z hlavního města nepřátel (nad nímž stále visí masivní sloup kouře z atomového výbuchu) na místo, odkud je mají evakuovat poslední výsadkové lodi na orbit, a pryč z prokleté planety Hellghan. Ze všech světových stran se k nim ale stahuje početná armáda nepřítele, od nekonečných pěších regimentů až po masivní válečné lodě.
Úvodní zápletka nejnovějšího dílu série, proslavené jako "grafické hody a snaha o porážku konkurenční značky Halo", je více než slibná. Napomáhá tomu také působivý úvod do hry, podtržený tklivou hudbou. Ačkoliv je ale hra vyzbrojena hodinou a půl kvalitních filmových animací a rádoby komplexní příběh přeskakuje tam a zpátky v rámci období těsně po konci druhého dílu až šesti měsíců po něm, výsledek není tak zajímavý, jak by mohl. Samotná zápletka je mírně řečeno předvídatelná po vzoru akčních filmů z osmdesátých let.
Ničemu nepomáhá ani skutečnost, že stejným zastaralým způsobem jsou napsané dialogy. Co mohlo být vynikající variantou na zoufalé hrdinství ala 300, to se zvrhlo v standardní akční karikaturu. Nezachránil to ani fakt, že tvůrci se věnují sledování nepřátelských postav a jejich osudů stejně pečlivě, jako hlavním kladným protagonistům. A úplně trestuhodně nevyužité jsou obě ženské postavy - Jammer na straně ISA i Visariho dcera. Zamrzí to tím spíše, že obě jsou docela pohledné. Když už je hra narvaná těmi klišé, mohli tvůrci zařadit nějakou tu "kočičí bitvu".
Silnou stránkou této série byla vždy atmosféra - tvořená mimořádnou grafikou, hudbou a přítomností nepříjemně povědomých fašistických siluet černé helghanské armády. Zatímco hudba je skutečně ještě o stupeň lepší, než kdy předtím, u grafiky to již není tak jednoznačné. Není to ani tak proto, že by na engine Killzone 2 příliš zahlodal zub času...
Mohou za to docela výrazné rozdíly ve zpracování jednotlivých úrovní. Zatímco proslavená základna uprostřed rozbouřeného oceánu plného ledových ker je skutečně dech beroucí, některé úseky městských části působí, jako kdyby někdo neměl čas pořádně dokončit jejich geometrii - výsledkem jsou poloprázdná zákoutí a místy nepřirozené ostré okraje herní mapy, za kterými vykukuje jen základní kulisa pozadí. Ačkoliv takových míst není moc, jejich škodlivost spočívá v tom, že vám dají nahlédnout do laciného způsobu koridorové výstavby kulis, díky čemuž se pak už nebudete na zbytek grafiky dívat stejně dobře.
Samozřejmě, hodně toho zachraňují tradičně parádní speciální efekty jako odlesky paprsků slunce nebo masivní exploze. Opět skvělá je i hollywoodsky stylizovaná barevná paleta. Ve výsledku lze navzdory ne tak docela vyvážené kvalitě výpravu ohodnotit kladně, jelikož z celkových devíti úrovní je pět nádherných. Významnou roli zde sehrála také větší pestrost: mezi těmi působivějšími pasážemi najdete například hororovou variantu pralesu z Avatara nebo patřičně epickou část v otevřeném vesmíru. Pro většinu generičtějších prostředí přitom platí, že příjemně trefují rovnováhu mezi sci-fi futurismem a záběry z večerních zpráv současnosti, což byla ostatně vždy silná stránka Killzone.
A zapomenout nesmím ani na mimořádně kvalitní zvukovou stránku hry, dokonale probouzející válečnou vřavu k životu (nebo spíš smrti?) na vašem domácím kině. Škoda jen poněkud slabšího výběru některých herců, nicméně i sebelepší dabing by stejně vyzněl ploše s ohledem na výše zmíněnou prostotu dialogů.
Nechme ale stranou všechna pozlátka a zaměřme se na to, co náš hráče zajímá ze všeho nejvíc. Po stránce základní hratelnosti nelze na adresu třetí iterace "Zabijácké zóny made by Guerilla Games" pronést ani jedno křivé slůvko. Největší nemoc předchůdců - jakoby "gumové" plovoucí ovládání, které tvůrci v minulosti vysvětlovali jako snahu o přesvědčivou simulaci váhy a kinetické energie hráčovy postavy i jeho zbraně, je konečně pryč. Zůstaly jen jeho lepší zbytky v podobě špičkových animací zacházení se zbraní, ale jinak je ovládání stejně rychlé a přesné, jako třeba v současných dílech Call of Duty.
O něco smrtelnější jsou také samotné zbraně (obzvláště nový samopal s tlumičem), takže celkový dojem z akce je přesvědčivější a údernější. Střela do nepřátelské hlavy se opravdu rovná smrti. Tahle změna k lepšímu v rámci nejzákladnějších herních mechanik prospěla Killzone ze všeho nejvíce. Tradičně kvalitní je AI nepřátel, kteří vám obzvláště na vyšší obtížnost budou vzdorovat, nadbíhat a bojovat věrohodně agresivním způsobem. Spojenci a wingmani jsou jako vždy spíše do počtu, ale sem tam se jim povede vás oživit, pokud padnete v boji a stihnou k vám doběhnout.