RECENZE PC verze Call of Duty: Vanguard
To samé jako každý rok?
Rok se s rokem sešel a máme tady další díl ze série Call of Duty. Po Modern Warfare a loňském Black Ops Cold War se do služby hlásí nový CoD zasazený do druhé světové války, od které si dali vývojáři čtyři roky pauzu. Každopádně bylo na co navazovat, protože Call of Duty: WWII z roku 2017 dopadlo vcelku úspěšně a některé aspekty vyloženě potěšily. Například příběhová kampaň ve stylu Band of Brothers nebo návrat lékárniček místo automatického uzdravování.
Vanguard jde ale v odlišných stopách. Oproti chystanému Battlefieldu 2042 sice můžeme být rádi, že tu nějaký singleplayer vůbec zůstal, ale z výsledku jsem poněkud rozpačitý. Příběhová kampaň začíná misí na rozjetém vlaku, respektive na dvou vlacích jedoucích vedle sebe, a hráč musí přeskakovat z jednoho na druhý a zase zpátky. Už tohle dává tušit, kam se povaha nového CoD ubírá. Vaše postava navíc není řadovým vojákem, ale je součástí speciálního týmu velmi různorodých osobností ve stylu Commandos a má namířeno do centra rozpadající se Třetí říše plnit speciální poslání. Věci odsýpají relativně dobře, ale v samém závěru tohoto prologu je váš tým stejně lapen a strčen do cely německého velitelství.
Děj tak pro jakéhokoli fandu historie vyznívá od samého začátku až neuvěřitelně absurdně. Další vývoj vám ale poskytne určité vysvětlení. Jednotliví členové týmu totiž začnou ve vězení líčit retrospektivně svojí válečnou pouť a vy se prostřednictvím jejich vyprávění ocitáte na mnoha rozdílných frontách v různých etapách druhé světové války. Nejprve jsem odehrál pár misí s Tomíky v Normandii 1944 a pak jsem si odskočil do roku 1942 do Stalingradu v roli sovětské odstřelovačky. Aby toho nebylo málo poté mě čekal ještě Pacifik, kde jsem si zalétal proti japonským Zerům a zastřílel si v džungli a stihnul jsem i severní Afriku, kde jsem si prošel slavnou bitvou u El Alameinu.
Ve výsledku se vývojářům povedlo dostat do kampaně slušnou dávku variability a mise díky tomu nejsou nijak monotónní. Musím uznat, že bylo super navštívit tolik různých bojišť po světě, ale dějově to bohužel působí jako naprostý slepenec. Skoky v čase dopředu i zpátky tomu také moc nepomohly. Hlavní problém kampaně tak není její hratelnost, ale nesouvislý příběh a v podstatě nemožnost se nějak ztotožnit s ovládanými postavami, protože každou chvíli hrajete za někoho jiného a na jiném místě. A nezachraňují to ani speciální schopnosti jednotlivých hrdinů, které představují jednu z mála novinek v CoD: Vanguard. Například v roli velícího seržanta jsem mohl udílet rozkazy svému družstvu a v rámci možností je navigovat při zdolávání nepřátelské obrany. Třeba rozkazem, aby soustředili svoji palbu na kulometné hnízdo, díky čemuž jsem to pak já mohl vzít z boku a osádku zlikvidovat.
Kampaň i přes široký záběr vydrží jen kolem pěti hodin čistého času. Může za to její hektický průběh a přílišná přímočarost koridorového designu misí. I když se některé mapy zdají jako otevřené, stejně po chvíli zjistíte, že se přes určité bariéry nedostanete a musíte pokračovat labyrintem cestiček. Omezené prostředí vás bohužel provází i během odbočky při pilotování letadla v Pacifiku.
Nicméně tyto vlastnosti jsou pro sérii Call of Duty příznačné, takže se nejedná o žádný objev, jen o konstatování, že vše zůstalo při starém. Mimochodem na lékárničky z dílu WWII zapomeňte, v kampani Vanguard opět funguje automatické obnovování zdraví. V případě zranění se tak stačí schovat někam za překážku a počkat až se vám zdraví plně obnoví. Škoda, že i toto bylo zase odstraněno.
Ani tentokrát nechybí další herní režimy jako jsou Zombies a klasický multiplayer. U Zombies je přítomen nový mód „Der Anfang" odehrávající se ve Stalingradu. Kromě zástupů nemrtvých je zde potřeba cestovat skrze magické portály do dalších částí mapy, kde plníte další potřebné úkoly. Pustit se do něj můžete sami nebo v kooperaci s přáteli.
Multiplayer nabízí hned od startu hry celkem dvacet map a velký arzenál zbraní s možností všemožných modifikací. Úpravy zbraní jsou fajn, ale svým pojetím pak moc nezapadají do druhé světové války. Mapy jsou hodně pestré, jak do velikosti, tak jejich zasazení. Na výběr je Pacifik, Evropa, Rusko nebo Severní Afrika. Více méně to odráží variabilitu prostředí jako u singleplayerové kampaně a to rozhodně patří k těm lepším vlastnostem CoD: Vanguard. Zdejší multiplayer nadále podporuje i offline režim, kdy si hráč může navolit do svého a soupeřova týmu boty na různých levelech.
Kromě klasických multiplayerových módů jako je Team Deathmatch, Kill Confirmed, Patrol nebo Hardpoint je novinkou je mód nazvaný Champion Hill, což je něco ve stylu Battle Royale pro skupinky hráčů (osm dvojic či trojic), kteří bojují o to, kdo zůstane jako poslední. Osobně nejsem moc velký zastánce tohoto stylu hraní, takže pro mě mají větší cenu ty klasické módy, ale chápu, že si to své příznivce najde.
Grafika CoD: Vanguard je jedna z nejlepších stránek celé hry, zvlášť když můžete ze hry vymačkat všechno, co můžete. Tady je alespoň vidět nějaký pokrok od CoD: WWII. Cutscény, kterých je v kampani také celkem dost, jsou nádherně renderované, ale jako majitel monitoru s poměrem obrazu 21:9 jsem byl trochu v rozpacích. Některé animace jsem měl přes celou obrazovku, jiné se mí přepínaly do 16:9 a korunu tomu nasadily CGI filmečky v poměru 21:9 ale s černými okraji ve svislých i vodorovných rovinách. To jako vážně? K výkonu a optimalizaci grafického engine jinak nemám výhrad. S RTX 3080 a maximálním nastavení grafiky jsem při rozlišení 3440x1440 dosáhl v poklidu na 90-110 FPS.
Pokud bych měl hodnotit čistě singleplayerovou část CoD: Vanguard, musím říct, že i přes atraktivní střídání prostředí se mi více líbil čtyři roky starý díl WWII. Všechno ostatní včetně grafiky je už ale lepší v aktuálním ročníku. I tak se ale jedná o naprosto klasický díl Call of Duty s minimem opravdu nových věcí, který sází na to, že si ho fandové koupí stejně jako každý rok. Nic víc, nic míň.
Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex Super Gamer 2020.